Jaké poučení nám nabízí moderní výživové styly? A který je ten ideální?

Zřejmě každý dospělý jedinec moderní společnosti je nutně několikrát za život konfrontován s otázkami, „Jak se stravuje“, „Jak to s tou výživou vlastně má“, potažmo „Jak dostat svou výživu/stravování do po-řád-ku.
Člověk má přirozeně silnou potřebu strukturovat sebe i věci kolem sebe do nějakého přehledného a uspořádaného celku, který mu, pokud možno dává smysl (v závislosti od jeho hodnot, priorit, postojů, názorů), a v rámci toho nabízí také možnost sdružovat se s ostatními v societách (dříve smečkách o velikosti cca 200 osob).
Také to je velmi důležitým faktorem dnešní ohromné nabídky různých výživových stylů, ze kterých si moderní člověk může vybírat jako v bufetu.

V současné době jsou známé desítky „diet“ ve smyslu dlouhodobých výživových směrů podepřených nějakou filosofií (pocházející z anglického „diet“, původem řeckého slova „diaita“, tedy „strava“; např. warrior diet, caveman diet, paleo dieta, zónová dieta, dieta podle krevních skupin, atd.), dále diet s účelem terapeutickým (nemocniční dieta č. xy – v mezích nutričních terapeutů, ketogenní dieta k léčbě epilepsie, GFCS = gluten free, caseine free dieta ke zmírňování některých příznaků autistického spektra), či za účelem udržení nebo změny zdravotního stavu (např. DASH dieta k léčbě a prevenci vysokého krevního tlaku, nebo low FODMAP dieta zejména k zmírňování či léčbě poruch GIT).
Nakonec zde máme doslova stovky různých krátkodobých diet, nejčastěji za účelem redukčním (např. dieta krabičková, rýžová, banánová, polévková, atd.), často však bez ohledu na jejich další následky či návazné postupy (tj. primární otázka: „Co bude, až daná dieta skončí?“).

Téměř ve všech případech redukčních diet se jedná o stravu hypokalorickou (tj. s výrazným energetickým deficitem), někdy rizikovou méně (pokud je využita krátkodobě, účelově a s dobrou následnou kompenzací všech vzniklých nedostatků), někdy více (série krátkodobých „redukčních útoků“ na vlastní organismus), někdy jde už o hazard s lidským zdravím.

Hranice mezi uvedenými členěními je v praxi neostrá, a mnoho diet (např. ketodieta, DASH, vegetariánská, středomořská, atd.) dnes najdou úspěšné uplatnění jak v doméně redukční (depleciací glykogenových zásob a posílením „tukového metabolismu“), terapeutické, zdravotně preventivní, či také rámci dlouhodobé výživové filosofie nebo dokonce mezi fyzicky velmi aktivními sportovci.

To, že jsou samotné redukční diety bez dalších postupů záležitostí vesměs krátkodobou a dlouhodobě nijak neúčelnou, je dnes většině lidí familiárně známé.
Statisticky až 95 % lidí nabere po skončení redukční diety svou hmotnost zpátky v horizontu 1-5 let, a až 80 % z nich přibere kilá navyše.   

Deset let trvající kohortová studie ukázala, že v průměru na optimální hmotnost nakonec dosáhne:
-> 1 z 210 mužů s nadváhou
-> 1 z 124 žen s nadváhou
-> 1 z 1290 mužů s obezitou
-> 1 z 677 žen s obezitou

Aby toho nebylo málo, takovéto jo-jo dietování významně zvyšuje riziko kardiovaskulárních (a dalších) nemocí a to i za předpokladu, že nemáte nadváhu.

Každoročně dokonce vychází rating nejpopulárnějších diet, následovaných širokou masou lidí po celém světě z mnoha různých důvodů, patrně také k jakési formálně zakotvené racionalizaci svého způsobu stravování (viz např. „flexitarian“, volně interpretováno jako „vegetarián s výhodami“; či „if it fit your makros“ neboli, „když se vejdeš do svých makroživin, tak je vlastně šumák co jíš“).
Je neméně fascinující, že formálními hodnotiteli těchto diet jsou často jejich veřejní propagátoři či rovnou tvůrci – odborníci, téměř bez výjimky z řad lékařů.

Ačkoliv se to zdá bizarní a v mnoha ohledech již velmi odkloněné od tzv. EBN (výživa založená na důkazech), nabízí nám to inspiraci, že možná právě toto hybridní kombinování všech možných výživových směrů je jednou z těch správných cest, tedy dlouhodobě zdravotně udržitelných, kdy ne jedinec se v praxi přizpůsobuje teoretickým modelům, ale oni se přizpůsobují jemu – jeho skutečným potřebám (biochemickým, fysiologickým, chuťovým, emočním, atd.), zájmům (redukce, sportovní výkonnost, zdravotní prevence, atd.), možnostem (časovým, finančním, hmotným), preferencím (kulturním, ideologickým, náboženským), cílům (tzv. vnějším či vnitřním – tzv. self-ideál), životnímu rytmu a dynamice (výživa jako nástroj změny v odezvě na různá životní období – přechody věkové, růstové, hormonální, osobnostní, pracovní, zdravotní, výkonnostní, atd.). A to se v čase zkrátka neustále mění – plasticky, flexibilně.

Jinými slovy, vzít si z každého výživového směru to subjektivně ideální, a vyskládat si z toho vlastní strukturu a hierarchii stravování (byť částečně oprávněně, a částečně alibisticky) může být velmi dobrou strategií k prevenci „metabolického stereotypu“, jak jej často vidíme v rámci diagnostiky u mnoha metabolických komplikací (tj. významný útlum a/nebo přetížení některých hormonálních, enzymatických, nervových, a dalších drah – např. strádající metabolismus železa, či naopak přetížení metabolismu bílkovin, atd.).
Je tedy zřejmé, že fráze „jíst pestře a vyváženě“ má svůj hlubší smysl a význam. Problém je v tom, že téměř nikdo v dnešní době neví, co to přesně vlastně znamená, a hlavně, nijak se tím nedá vymezit či zviditelnit (tedy redukovat do užší skupiny příznivců).
Jak polemizuje Michael Pollan ve své knize Dilema všežravce:

“Naše kultura zřejmě dospěla do stadia, v němž selský rozum, s nímž jsme záležitosti kolem stravování řešívali, vystřídaly zmatek a strach. Nějak se stalo, že při zcela elementární činnosti – vymyslet, co budeme jíst – se najednou pozoruhodně často neobejdeme bez pomoci odborníků. Jak to, že jsme klesli tak hluboko, že potřebujeme investigativní novináře, aby nám řekli, odkud naše jídlo pochází, a nutriční experty, aby rozhodli, co má přijít na náš stůl?”

V kultuře, kde jsou zvyky spojené s potravinami a jídlem hluboce zakořeněné (tj. čerstvost, sezónnost, střídání cyklů a rytmů ve výživě v souladu s přírodou, tradicemi a mezigeneračně střeženými rituály), a kde kulturní zvyklosti nejsou nikdy nadřazeny otázkám lidského zdraví (tedy jíst to, co se mezigeneračně osvědčilo, často bez ohledu na vnější okolnosti), takový zmatek nepochybně nikdy nemůže nastat.

I když také v našich končinách najdeme velmi dobré průvodce spletitou džungli různých diet, při jejich pozorném zkoumání a mírném nadhledu můžeme uvidět, že existuje několik společných oblastí, které všechny tyto populární, úspěšné a „funkční“ diety sdílejí.
Oblasti, které jsou zcela nezbytné pro budování jakéhokoliv zdravého výživového stylu, ať už jej nazvete jakkoliv.
V rámci jejich formulace částečně vycházím z letitých zkušeností světově uznávaného výživového experta a kouče Dr. Berardiho (Precision Nutrition), který problematiku „dietování“ může vnímat ze vzorku tisíců klientů jejich koučingového programu.

1. Zvyšují povědomí o výživě 

Jakýkoliv formálně (často i neformálně) definovaný výživový směr, bez ohledu na jeho obsah, zkrátka poutá pozornost konzumenta k problematice výživy, nejčastěji v kontextu se (neustále se zhoršujícím) zdravím populace, perfektní estetikou, špičkovým fyzickým či duševním výkonem, či jiné.
Nově se k tomuto kontextu připojují i palčivé otázky globální udržitelnosti – tedy původ potravin a ekologie životního prostředí, apod.

Jinými slovy, dobře formulovaný výživový směr vytvoří cosi jako opětovní „připoutávací vazbu“ k výživě, která vás přirozeně vede zajímat se o to, co si strkáte do úst, ať už z důvodu orientace na růst (výzvy, příležitost), či především v souladu s hormetickým principem z důvodu odstraňování rizik a hrozeb.

Řečeno ještě jinak, prostě začnete výživu konečně aktivně řešit, tzn. dívat se na etikety potravin, zkoumat jejich složení, chuť a především vaši odezvu na jejich konzumaci, prostřednictvím které si začínáte budovat svůj vlastní „výživový vkus“ a cosi jako „výživovou gramotnost“.

Také to bývá jedním z hlavním důvodů, proč vegetariáni vycházejí v populačních studiích jako zdravější skupina, jelikož se především aktivně zajímají o své způsoby nakupování, úpravy a přípravy potravin, jejich kombinace (zejména k dosažení plnohodnotného spektra aminokyselin), a konzumace.

Je však velmi zajímavé, že postupným přidáním dalších faktorů životního stylu (tj. míra fyzické aktivity, konzumace alkoholu, kouření, vzdělání, atd.) se vegetariáni objektivně nijak významně neliší v kvalitě zdraví či délce dožití od konzumentů masa, několik studií již prokázalo přesný opak.

Ať tak či onak, jakákoliv výživová filosofie bude v počátcích prospěšná minimálně v tom směru, že vás dovede k hlubšímu pochopení významu výživy v našem životě a kladení si otázek typu „Co vlastně chci“. A to na začátek prostě stačí.

2. Zaměřují se na kvalitu jídla 

Není potřeba hlubších odborných znalostí v oblasti výživy a výživových stylů, abychom mohli spatřit, že žádný z nich neobsahuje přímé doporučení ke konzumaci rizikových, či potenciální rizikových potravin, tj.různých polotovarů, technologicky vysoce zpracovaných potravin, uzenin, fast-food pokrmů, atd.
Ano, některé umožňují výjimky více (např. 80 % „čisté“ stravy, a 20 % prasení), některé méně. Ale stále jsou to pouze výjimky a nějaké „omluvenky“, nikoli přímo doporučení.

To, že si přívrženci některých diet často upraví (či zcela mylně interpretují) pravidla a doporučení podle svých potřeb a přání, je sice subjektivně v pořádku, objektivně však s problematikou dané „diety“ velmi nesouvisí. Příkladem může být doporučení, resp. pravidlo k velmi nízkému přijmu sacharidů (obecně pod 50 g/den) v rámci ketogenického stravování, které si „povrchní čtenář“ může pro sebe vyložit jako svolení k neomezené konzumaci tuků (bílkoviny jsou v rámci tohoto typu stravování rovněž omezeny na určitou míru, protože působí jako fysiologický supressor ketogeneze), v ještě horším případě jakýchkoliv tuků a v jakékoliv podobě (viz uvedený obrázek květákových smažáků „bez cukru“).

Jinými slovy, jakýkoliv kvalitně formulovaný *výživový směr (který má fungovat dlouhodobě) nikdy nemůže opomenout aspekty kvantitativní (tj. přibližně vyrovnanou energetickou bilanci denního příjmu a výdeje) a kvalitativní (výběr vhodných alimentárních zdrojů a apel na jejich úpravu).
V případě ketogenické stravy tak jde především o vhodné balancování nasycených (doporučení ke konzumaci těch s krátkým či středným řetězcem), mononenasycených (měli by v celkovém součtu dominovat) a polynenasycených mastných kyselin (balancování omega 3 a omega 6 mastných kyselin), jejich původ (zejména v případě živočišných zdrojů se doporučuje ekologický chov), a tepelné zpracování (tzv. kouřový bod, který je u každého tuku individuální).
/*Pozn.: přerušované hladovění či sacharidové vlny nejsou ze své podstaty výživovým stylem, ale spíše trendem, tedy komplementárním doplňkem stravy k docílení určité zdravotní/výkonnostní/estetické změny/

Bez ohledu tedy na odlišnosti ohledně typu, kombinování, časování či frekvence stravy (které jsou v mnoha ohledech až marginální záležitosti) se tak téměř ve všech případech můžeme setkat s odkazem na konzumaci kvalitních a čerstvý potravin – ovoce, zeleniny (tedy dostatečný příjem vlákniny, minerálních látek a vitamínů rozpustných ve vodě), bylin (fotochemikálie a antioxidanty), ořechů, semen a olejů (dostatečný přísun esenciálních mastných kyselin, vitamínů rozpustných v tucích), vhodných zdrojů bílkovin (dostatečný přísun všech aminokyselin v plném spektru), příp. dalších staro-nových „superpotravin“, jako jsou mořské řasy, houby, atd. (v mnoha případech koncentrované zdroje běžně deficitních prvků – jód, B12, hořčík, zinek, chróm …).
Není pochyb o tom, že v tomto kontextu „nutriční bohatosti“ má konzumace organicky pěstovaných/chovaných potravin mnohem větší smysl a význam (1, 2, 3, 4).

Pokud ve svém studiu narazíte na cokoliv jiného, patrně nepůjde o jednu z každoročně hodnocených populárních diet, ani jím podobnou.

To nás přivádí rovnou k dalšímu důležitému prvku „ideální diety“, a tím je, že

3. Vedou k eliminaci nutričních deficitů

Celé fungování nesmírně složitého metabolismu, včetně hormonů jako sekundárních signálních poslů (z řeckého hormaó – poháním, povzbuzuji), je přímo závislý na stabilním a dostatečném přísunu mnoha vitamínů, minerálních látek, stopových prvků, mastných kyselin a aminokyselin, enzymů, fytochemikálií, atd.

Některé jsou pro tělo důležité více (esenciální prvky), některé méně (tělo si je dokáže samo syntetizovat), a frekvence a množství jejich alimentárního užití v průběhu roku kolísá v závislosti od sezónnosti (např. vit. D, vit. E, jód), či dynamiky našeho života (zejména vitamíny skupiny B, vit. C, atd.).
Ačkoliv se to může zdát banální, mnoho „běžných“ zdravotních či tzv. lifestyle problémů (problémy se spánkem, přejídání se, nechutenství, častá únava, problémy s pokožkou, špatné trávení, svalová spasticita, horší kognitivní funkce, atd.) lze v poměrně krátkém časovém horizontu (často 1-6 týdnů; u některých komplexních syndromů jako tzv. dráždivý tračník či sideropenická anémie však až 3-6 měsíců) vyřešit optimalizací nutričních deficitů v jídelníčku, čímž se přirozeně optimalizuje také fungování metabolismu a v návaznosti na to také *hormonální profil, či jiné markry.
/*pozn. tzv. hormonální disbalance se často uvádí jako primární příčina zdravotních problémů, ačkoliv v drtivé většině případů zvýšené/snížené koncentrace nějakého hormonu jde o normální fysiologický projev na patofysiologické fungování metabolismu. Konkrétně, například vysoké hladina hormonu insulin u prediabetiků, resp. diabetiků II. typu samozřejmě není primární příčinou diabetu, ale následkem inzulínové rezistence tkání a narušeného energetického metabolismu buňky).

Jakákoliv výživa, která přímo (dodáním chybějících látek) či nepřímo (aspoň částečnou eliminací tzv. antinutričních látek z jídelníčku – oxidované tuky, fytáty, lektíny, taníny, oxaláty, inhibitory enzymů – přítomných v nadmírně či naopak nedostatečně upravené potravě, tzn. většinou rychlé průmyslové zpracování) povede k optimalizaci nutričních deficitů, zároveň povede k zlepšení celkového fungování metabolismu, včetně hormonů, neurotransmiterů, enzymů, a posléze problémových oblastí životního stylu – estetika, svalový tonus, spánek, regenerace, atd.

Ačkoliv se to může zdát paradoxní, jsou to právě obézní jedinci (na první zdání dostatečně saturováni, opak je však pravdou), ale i vrcholový sportovci (v důsledku zvýšené poptávky), u kterých jsou opakovaně zjišťovány hluboké nedostatky mnoha klíčových prvků (zejména vit. D, jód, zinek, B12, B9, vit. E, EPA a DHA mastné kyseliny, hořčík, chróm).

4. Kontrolují apetit a příjem potravy

Ačkoliv u některých výživových stylů skutečně najdeme trochu alibistické poselství ve stylu: „pokud budete jíst pouze doporučené, resp. povolené potraviny, můžete jíst neomezeně, kolik budete chtít“, jen málokdo se má chuť přejídat (myšleno významně nad rámec denního energetického výdeje) mrkví, čočkou, tempehem či rybami. Pokud to přesto dělat bude, výživový styl nemůže být zkrátka dlouhodobě úspěšný.
Pokud se tedy proponenti ketogenické stravy pyšní tím, že „lze sníst neomezené množství tuku, protože spalujete tuk“, neexistuje jedinec, který by přijímal víc, než jeho metabolismus reálně vydá a hubnul.
Hlavním problém není ten, že by první termodynamická věta o zachování energie nebyla platná, ale v tom, že v praxi neumíme přesně stanovit denní *energetický výdej (závisí na mnoha velmi proměnlivých vnějších i vnitřních faktorech), ani energetický příjem (zavisí na mnoha faktorech, zejména stav GIT, složení střevního mikrobiomu, trofika buněk a mitochondrií a jejich energetický status, atd.),
*pozn. Ačkoliv existují metody, jak exaktně přesně stanovit denní energetický výdej prostřednictvím přímé kalorimetrie, lze je provádět pouze v kontrolovaných podmínkách. Jinými slovy, zítra to už může být zase méně či více jinak.

Jakékoliv metody počítání či zaznamenávání potravin nám pomáhají pouze lépe aproximovat a přibližovat se skutečné realitě (na základě vzorců, výpočtů, v lepším případě na základě pozorování a reflexe).
Je tedy stejně naivní myslet si, že můj adekvátní denní příjem spočítají kalorické tabulky, zrovna tak, jako že můžu jíst zcela neomezeně té či oné potraviny (obzvlášť u tak energeticky náročných živin, jakými jsou tuky).

Nejvyšší efektivita vhodně nastaveného výživového stylu (především z hlediska udržení optimální hmotnosti) tak a priori spočívá v tom, že vás systematicky (prostřednictvím počítání, vážení a zaznamenávání svého jídla se danému stylu doslova adaptivně přizpůsobujete), či v mnohem lepším případě zcela spontánně a přirozeně (tzv. low hanging fruit) dovede k správné energetické bilanci, posléze i přirozené potřebě vyhledávat výživné potraviny, či se svým tělem dělat něco navíc (viz bod 5).

V návaznosti na bod 4., nutričně bohaté a hodnotné potraviny mají přirozeně vyšší sytivost, mj. tím, že podporují vylučování hormonů sytosti (v návaznosti na přítomné živiny, vlákninu, zejména pak aminokyseliny a komplexní škroby), a zároveň podporují citlivost k těmto hormonům, tedy lepší vnímání pocitů hladu a nasycení.
Jinými slovy, k dosažení pocitu sytosti, posléze i pocitu slasti je zapotřebí méně jídla. Kdo si někdy zkusil nějakou eliminační dietu, nebo pouze na jistý čas (třeba v rámci low carb stravování) omezil příjem jednoduchých sacharidů na minimum, dobře ví, co s ním pak taková pořádná nálož „junk foodu“ udělá (klienti to někdy popisují jako „feťácky rauš“).

5. Podporují váš vztah ke cvičení/pohybu

Z praxe mnoha desítek klientů ve výživovém poradenství a stovek interakcí v rámci kurzů pro výživové poradce mohu s jistotou tvrdit, že fyzická aktivita/pohyb/cvičení/trénink (nazvěte si to jakkoliv) je jedním z nejúčinnějších nástrojů k optimalizaci životního stylu na všech jeho doménách (biologické, sociální, psychologické, pro někoho i spirituální).

Fyzická aktivita (nutno dodat v jakési přiměřené míře) zcela prokazatelně vede k optimalizaci mikrobioty (posléze trávení, vstřebávání živin, fungování hormonů), glukózového i tukového metabolismu, a zkrátka subjektivně vyšší míře spokojenosti a štěstí.
Z tohoto pohledu je tak velmi pochopitelný přístup několika známých trenérů a výživových poradců zároveň (viz např. Dr. Budajová), kdy své klienty v prvních fázích spolupráce vedou nejdříve k pohybu, až poté k jakékoliv optimalizaci jejich stravování v návaznosti na jejich vnitřní potřebu tak dělat – upevňovat a navyšovat míru své fyzické i mentální výkonnosti, se kterou výživa neoddělitelně souvisí.

Fyzická aktivita přirozeně vede k větší vnímavosti a citlivosti vůči signálům vlastního těla (zejména prostřednictvím posilování inzuly a gyrus cinguli), de facto i lepšímu intuitivnímu výběru a konzumaci potravin dle vlastního uvážení a subjektivních pocitů. Sportovci, protože si často důsledně střeží úroveň své výkonnosti, si jsou mnohem lépe schopni uvědomovat, kolik si čeho můžou dovolit, do jaké míry si můžou dovolit jít „přes čáru“, a co přesně je to bude v praxi stát.

Součástí jakékoliv komplexní výživové filosofie, jakou nabízí třeba vegetariánství, paleo, low carb, warrior dieta, *fitness stravování, atd., je tak nevyhnutně potřeba hýbat se, pokud možno způsobem, který jedince bude bavit.

*/tzv. fitness výživa je také „pouze“ koncept a zároveň velmi tvrdá ideologická platforma, která staví především na subjektivní představě „ideálního“ člověka po vzoru kalokagathie, kterému se však v současnosti paradoxně stále více oddaluje/.

Závěrem lze tedy stručně shrnout:

• Neexistuje žádný objektivně nejlepší či nejideálnější způsob stravování, a to je jedině dobře.
• Jakýkoliv výživový styl či způsob výživy/obživy je pouze tak zdravý, jak zdravý je jeho nositel
• Jakýkoliv výživový styl přestavuje lepší či horší nástroj a prostředek k zajištění individuálních potřeb. Tělo ze své podstaty nepotřebuje maso, potřebuje aminokyseliny a další prvky v něm obsažené; nepotřebuje ani chleba, potřebuje vlákninu, vitamíny skupiny B a glukózu v určité omezené míře. Kde tyto zdroje živin v biologicky dostupné formě najdete, je pouze na vás.
• Jakýkoliv výživový styl, pokud má být dlouhodobě udržitelný, musí respektovat základní biologické a fysiologické potřeby člověka, které by nutně měli předcházet přesvědčením morálním, etickým či filosofickým. Zákony víry nelze nadřazovat zákonům přírody.
• Každý člověk přirozeně tíhne či hledá způsob stravování, který mu dává smysl a má význam pro širší kontext jeho života – práce, zájmy, koníčky, možnosti, příležitosti, limity. Toto je vhodné brát v úvahu a respektovat v rámci svého stravování a udržování „well beingu“.
• Dlouhodobě úspěšný výživový styl spontánně vede mj. k vyvážené energetické bilanci (tedy v průběhu času i adekvátní hmotnosti bez velkých výkyvů a estetice) a dostatečnému příjmu všech klíčových prvků (vitamíny, minerální látky, důležité stopové prvky, antioxidanty, enzymy, esenciální aminokyseliny a mastné kyseliny, atd.)
• Praxe denně ukazuje, že není vhodné se s výživovým stylem dogmaticky identifikovat, a zůstávat rigidní v jeho dodržování i navzdory negativním somatickým (horší trávení, stav pokožky, atd.), biochemickým (krevní obraz, imuno-pozadí, metabolismus glukózy, tuků, cholesterolu, bílkovin, železa – v rámci preventivních prohlídek), či subjektivním (dlouhodobý pokles energie, dlouhodobá únava, horší stupeň regenerace, chronický pokles výkonnosti delší jak 3 týdny, atd.) projevům.
• Formálně definované výživové styly jsou velmi dobrou inspirací, kterou lze s větší či menší mírou aplikovat v rámci životosprávy, či v rámci určitého období/cyklu (ročního, tréninkového, ideologického, atd.).
• Není nutno v rámci nějakého výživového stylu setrvávat déle, než je subjektivně potřeba (prohlubování „metabolického stereotypu“), ani být v rámci jeho dodržování obzvlášť dogmatický – pokud se někdy budete otevřeně a upřímně bavit s ortodoxním veganem, tak najdete mnoho průniků s ortodoxním křesťanem – také podvádí/obchází pravidla a „hřeší“, a je to s největší pravděpodobností pouze k jeho prospěchu a dobru).
• Není vhodné svůj výživový styl nikomu vnucovat, ani ho agresivně prosazovat, což často bývá spíše známkou toho, že jedinec sám zůstává zmatený a není dostatečně přesvědčený o svých postupech (Jung tvrdil že „Fanatizmus je vytěsněná pochybnost“). Vždy je potřeba respektovat lidskou individualitu a ohromnou variabilitu v mnoha ohledech.
• Většina dlouhodobě úspěšných a populárních výživových stylů sdílí několik oblastí (viz body 1-5), kterými je vhodné se zabývat.
  
  
  Bc. Ján Staš