Jaké vlastnosti musí mít poradce pro výživu?
Autor příspěvku: RNDr. Petr Fořt, CSc.
Musí hodně umět. Samozřejmě. Musí být schopen se stále učit – jednak praxí, jednak permanentním dovzděláváním. Poradce má obrovského pomocníka – internet. Může si dohledat téměř cokoliv, co souvisí s „případem“ jeho klienta.
S ohledem na to, že jde o pomáhající profesi a tedy „práci s lidmi“, musí být dobrý v komunikaci a ve schopnosti „přesvědčit“, proto musí být (přiměřeně) sebevědomý, aniž by byl sebestředný a suverénní.
To hlavní? Musí být empatický. Musí se naučit naslouchat, být klientovou „vrbou“. ALE současně musí být „splachovací“. Nesmí problémy klienta nepřiměřeně „prožívat“ a už vůbec nesmí podlehnout jeho citovému vydírání. Pokud to nedokáže, velmi rychle vyhoří.
Poradce nemůže postupovat „podle obecných tabulek a směrnic“, musí být flexibilní a tvůrčí.
Nechtějme od poradce pro výživu nemožné.
Jde o to, že mnoho klientů očekává, že „konečně mi někdo pomůže“ aniž bych se snažil. Ještě víc klientů přijde s tím, že si nevěří a potřebuje „dozor“. Problém je s klientem, který prohlásí, že ví, že dělá chyby, ale současně prohlásí, že té či oné potraviny se nevzdá, tu či onu nikdy jíst nebude a ještě ke všemu v průběhu dialogu oponuje. Předem je jasné, že požadovaný efekt se nedostaví.
Významná část klientů tohoto typu poté co neuspěje hledá chybu v poradci, v lepším případě v „nepříznivých okolnostech“. Doporučuji poradcům s tím apriori počítat (nebo se naučit to vycítit a připravit se na jistě ne vždy příjemné ukončení spolupráce.
Vyčerpávající práce čeká poradce v případě, kdy klient je pasivní, nevěří si, evidentně má mnoho osobních (a to nejenom zdravotních) problémů. Z poradce pro výživu se stává psycholog, možná svým způsobem „duchovní vůdce“. To je mimořádná zodpovědnost, nemluvě o jeho nutných schopnostech motivátora a life-coache v jedné osobě. Problém je v tom, že většinou nelze „na první pohled“ odhadnout, do jaké skupiny konkrétního klienta zařadit – tedy, co od něj očekávat. Myslím, že toto vše je opravdu „umění“, které není dáno každému. Přinejmenším je to „křest ohněm“ pro většinu začínajících poradců. V ideálním případě by začínající poradce měl mít možnost využít „supervizi“ zkušeného kolegy. Prostě měl by mít svého poradce. Idealismus? ASI.
Poradce pro výživu je v podstatě činnost 3 in 1. Musí totiž pracovat souběžně jako výživář, psycholog a life-coach. Z uvedeného vyplývá, že on je „trojjediný“ a tomu samozřejmě musí odpovídat cenová relace jeho služeb.
Uvědomuji si, že zde uvedená charakteristika je do značné míry idealismus. Chápu, že potencionální klient si nic z toho neuvědomuje, přichází s představou, že „to bude jako v ordinaci“. Bude „krátce a povrchně vyšetřen“ a odejde s receptem = jídelníček + stručný balíček obecných doporučení. Problém poradce je v tom, že klient před ním nemá respekt, a to ani tehdy, když poradce oblékne „bílý plášť. Navíc má pocit, že „ten kdo platí, velí“.
