Jez méně, žij déle, říkali.


Stará slovanská legenda praví, že sudičky (božstva osudu) nadělili každému člověku po jeho narození určitý „vagón“ jídla, který mu v průběhu života náleží ke konzumaci. Až si svůj „vagón“ sní, dojedl …
/podobná paralela je tradována také v hinduismu, kde je člověku údajně nadělen jistý počet nádechů – také proto učení jógy vede k dlouhému a klidnému dýchání bez plýtvání/

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že ročně sní každý Čech v průměru cca 785,6 kg jídla, přičemž celková spotřeba potravin v České republice stále stoupá. Tento rostoucí trend konzumu se ovšem netýká pouze ČR, ale celé moderní (především západní) společnosti.

Americká studie sledující vliv energetického příjmu na rozvoj celosvětové pandemie obezity z roku 2009 přišla mj. se zjištěním, že průměrný příjem energie se za posledních přibližně 40 let zvedl asi o 20 % celosvětově.

Dle dostupných statistik, ze všech kontinentů toho z hlediska denního energetického příjmu nejvíce zkonzumuje Severní Amerika (v průměru 3663 kcal/osoba/den), v těsném závěsu pak Evropa (v průměru 3367 kcal/osoba/den).


Při pohledu na vybrané evropské krajiny je na tom dle údajů do roku 2013 „nejhůře“ (překvapivě) Rakousko.

Z dalšího uvedeného grafu (viz níže) je však patrné, že závislost mezi denním energetickým příjmem a nadváhou, resp. obezitou není lineární – ačkoliv dle uvedených statistik přijme průměrný rakouský občan nejvíce energie, jejich průměrné % obezity se v rámci evropských krajin pohybuje spíše na nižší příčkách.

Jak je už známo, do „hry“ totiž vstupuje celá řada faktorů, jako míra fyzické aktivity, kvalita potravin a vody, kvalita environmentu, sociální prostředí, a mnoho dalšího.

Přesto, že je problematika rostoucího konzumu (nejen v oblasti potravin) velmi komplexní, nelineární a jen stěží uchopitelná, lze z výše uvedených statistik vyčíst jeden důležitý a podstatný fakt – průměrný obyvatel ČR už nějakou dobu nemá normální hmotnost!

Tomuto trendu se žel nevymykají ani děti, kdy až 1/3 evropských dětí nemá normální hmotnost.
/dle dostupných statistik WHO, až cca 60 % dětí s nadváhou či obezitou před pubertou nedosáhne na normální hmotnost ani v dospělosti/

Protože se zvýšená hmotnost (u obezity téměř bez výjimky) často pojí s řadou zdravotních komplikací (vysoký krevní tlak, inzulínová rezistence, resp. diabetes II. typu, mentální poruchy, kardiovaskulární nemoci, násobně vyšší riziko nádorových onemocnění, problémy s pohybovým aparátem, a mnoho dalších potenciálních problémů), je v zájmu všech zdravotních institucí a autorit zkoumat potenciální nástroje a strategie, jak zvrátit tento nepříznivý vývoj obezity a civilizačních nemocí (často zvaných nemocí z nadbytku, hojnosti či blahobytu), jenž v současnosti nabývá obludných pandemických rozměrů.

Z Evropského výběrového šetření o zdravotním stavu obyvatelstva ČR vyplynulo, že výskyt chronických civilizačních nemocí se v porovnání s rokem 2002 zvýšil až o 10 %, a ročně tak český zdravotní systém vyjdou na přibližně 80 miliard korun v podobě nemocenských dávek, invalidních důchodů či dalších příspěvků na starostlivost.
Z ekonomického hlediska jde primárně o pokles produktivní pracovní síly a horší kvality života obecně vzhledem k tomu, že takto nemocný člověk nemůže plnohodnotně pracovat a vytvářet další „přidanou hodnotu“.

Řešení přitom může být tak jednoduché
prostě jíst méně !

Nic nového pod sluncem, řekneme si. Není potřeba zrovna doktorát z fysiologie abychom chápali, že ústředním jádrem přibývání na váze (posléze mnoha dalších zdravotních komplikací fyzického i duševního charakteru s tím spojených) skutečně je nevyvážená energetická bilance ve prospěch příjmu (často tzv. prázdných) kalorií.
Veškeré další teorie – hormonální, enzymatické, mikrobiologické, psycho-spirituální, atd. – už vysvětlují JAK k tomu dochází, nikoli PROČ.  
/pozn.: moderní poznatky z praxe o tom, že počítání kalorií je nepřesné či dokonce zcela zbytečné zcela určitě nestojí na skutečnosti (jak se někteří mylně domnívají), že by I. termodynamická věta o zachování energie neplatila, nýbrž na skutečnosti, že do fungování energetického metabolismu vstupuje tolik proměnných, že to (s výjimkou využití přímé kalorimetrie) zkrátka spočítat neumíme. Lépe řečeno, výpočty se od skutečné reality energetické hodnoty potravin, jejich biologické dostupnosti, využití a účinku mohou vzdalovat dokonce až 15-20 %. Přesto má tzv. počítání kalorií smysl a význam, mluvíme-li o první aproximaci výživového plánu./

Příčina výše uvedeného stavu je tedy ve své podstatě zřejmá, i když v praxi těžce uchopitelná a ještě více ztěží realizovatelná.

Tento článek je však trochu o něčem jiném. Nesměřuje k omeznování kalorií „pouze“ za účelem zhubnot. Jde ještě dále – může navádět k tomu omezování kalorií/energie dokonce více, než je potřeba. Jíst méně, než bychom teoreticky vůbec měli.

Řeč je o tzv. kalorické restrikci, tedy (krátkodobé či dlouhodobé) omezování energetického příjmu o cca 20-60 % pod náš energetický výdej.

Súvisiaci obrázok

„Proč bych to měl(a) vůbec dělat“?  

Velmi čerstvá studie z Thajska z února 2019 (opět) prokázala, že právě tato nízkoenergetická dieta (v tomto případě pouze 600 kcal/den), navíc s omezením sacharidů, vedla už po 2 týdnech k rapidnímu zlepšení zdravotního stavu u diabetiků II. typu, po celkových 8, resp. 12 týdnech poté k úplné remisi cukrovky II. typu až u 79 % sledovaných subjektů (!).

Vzhledem k tomu, že diabetes II. typu (T2DM) postihuje v ČR téměř 800 tisíc (!) diagnostikovaných a léčených jedinců (dle expertních odhadů minimálně jednou tolik tvoří dosud nediagnostikovaní jedinci s prediabetem, tedy inzulínovou rezistencí), je na místě se tímto „prostým“ způsobem léčby do budoucna zabývat.
Za velmi známého popularizátora kalorické restrikce zejména v léčbě diabetu II. typu patří Dr. Mark Hyman, autor mnoha odborných publikací a populárně-naučných knih, který ve své praxi dosahuje ohromných výsledků (viz jeho publikace či webové stránky).
/pozn.: to, že je T2DM plně reverzibilní je dle medicíny lege artis poměrně nová skutečnost a záležitost posledních několika let. Dříve se tyto závažné zdravotní komplikace mohli léky, stravou a cvičením pouze kompenzovat, nikoli však vyléčit/

Ačkoliv je hladovění a periodické omezování se v příjmu potravy staré jako lidstvo samo (tudíž jsme těmto praktikám velmi dobře uzpůsobení, a dokonce z nich profitujeme – viz dále v článku), serióznímu výzkumu kalorická restrikce podléhá až ve 20 století.

Studie realizována v roce 1930 prokázala vliv kalorické restrikce u myší a dalších druhů zvířat na prodloužení jejich života až o 40 %.

Ačkoliv zatím neexistuje žádná dlouhodobá studie, která by jednoznačně prokázala vliv kalorické restrikce na „prodloužení“ života, na základě mnoha studií na zvířatech či zkoumání různých buněčných procesů se odborníci napříč mnoha medicínskými obory shodují na tom, že vhodně praktikovaná kalorická restrikce představuje pravděpodobně dosud nejúčinnější známý tzv. anti-aging nástroj, tedy způsob, jak zkvalitnit a potenciálně prodloužit délku lidského života (oddálit stárnutí a degeneraci organismu).


JAK to tedy funguje?  

Výzkumníci v Salk Institutu pro Biologické studie zkoumají a identifikují klíčové geny, které jsou v souvislosti s kalorickou restrikcí odpovědné za zmiňovaný anti-aging efekt, resp. prodloužení života u zvířat, i u lidí.

Celá cesta dle jejich teorie začíná u DNA-vážicího proteinu (DAF-16), který společně s dalším proteinem SMK1 kódují expresi (projev) klíčových genů odpovědných za stárnutí našich buněk.

Výzkum spočíval v pečlivé selekci jednotlivých genů, které výzkumníci následně jeden po druhém vyřazovali z funkce, aby mohli sledovat jejich selektivní vlivy u kalorické restrikce. Závěr studie potvrdil klíčovou roli specifického genu kódující protein PHA-4, jehož zvýšená exprese (projev) pod vlivem CR vedl k zpomalení stárnutí buněk jak u zvířat, tak u lidí.

Podobně vykázali zvýšenou aktivitu i další 3 geny z tzv. “foxo rodiny“, mezi nimi také známý gen FOXO3, jehož aktivita je silně provázaná s tzv. centuriánstvím (lidé, kteří žijí 100 a více let).
Zvýšená aktivita genu FOXO3 poté aktivuje celou kaskádu dalších genetických procesů odpovědných za antioxidační a DNA reparační procesy v našem těle.

Výsledok vyhľadávania obrázkov pre dopyt foxo genes family
https://openi.nlm.nih.gov/detailedresult?img=PMC3992297_nihms563748f3&req=4

Jde zejména o proces autofágie (volně možno přeložit i jako „pojídat sebe sama“), jehož aktivita je (zjištěno in vivo) podmíněná právě transkripcí genu FOXO3.
Za proces autofágie (geneticky i epigeneticky) byla teprve nedávno v roce 2016 udělena Nobelova cena Japonskému biologovi Yoshinori Ohsumi, který velmi komplexně popsal mechanismus této unikátní buněčné autoreparace. Děje se tak zejména prostředníctvím rozkladu (degradace) starých a nefunkčních buněčných struktur (bílkoviny, tuky, nukleové kyseliny, atd.). Proces se odehráva v buněčných částech zvaných lyzozomy za účasti desítek enzymů (a velmi kyselého prostředí), kde se staré, nefunkční či poškozené části doslova recyklují, čímž nedochází k jejich následné *akumulaci a dalšímu poškozování buněčného prostředí.
/*může jít napříkad o zvýšenou akumulaci proteinu amyloid beta, jenž v podobě nahromaděných plaků indukuje rozvoj Alzheimerovi nemoci či jiných neurodegenerativních nemocí; nebo zvýšená akumulace oxidovaného cholesterolu v cévním endotelu jenž zvyšuje riziko aterosklerózy, atd./

Proces autofágie v současnosti stále podléhá intenzivnímu výzkumu, zejména podmínkám, jak tento proces vhodně stimulovat. Ačkoliv tento autoreparační proces probíhá u zdravých jedinců přirozeně a spontánně, hledají se způsoby, jak ho ve zvýšené míře stimulovat, zejména u osob různě metabolicky nemocných.
Protože se jedná o mechanismus spontánní a tělu přirozeně vlastný, není překvapením že jde o podmínky také velmi přirozené – mezi nimi hladovění a omezený přísun energie po nějakou dobu.
Proces autofágie je tak ve zvýšené míře pozorován in vivo za podmínek už krátkodobého hladovění (12 hodin, ideálně však 72 hodin), resp. kalorické restrikce (po dobu aspoň několika dní), která de facto indukuje tělu proces „hladovění“, tedy podmínek nedostatku energie.

https://www.drugtargetreview.comhttps://www.drugtargetreview.com/news/30409/turning-off-autophagy-helps-chemotherapy-stress-cancer-cells-to-death/


Zkoumání genu FOXO3 (často zvaný jako gen dlouhověkosti), resp. celé „rodiny genů FOXO“ trvá už poměrně dlouhodou dobu. Je známo, že jeho zvýšená aktivita (exprese) je průvodním jevem velmi dlouho žijících lidí.
V praxi představuje také jedno z vysvětlení fenoménu, proč si někteří dlouho žijící lidé (90 let a více) můžou dovolit ve zvýšené míře holdovat alkoholu, nezdravému jídlu, cigaretám, apod. Zkrátka jim tato genetická výhoda byla „dána do vínku“, aniž by o ni museli nějak extra pečovat.

Další studie realizována na hlodavcích srovnávala různé způsoby stravování na délku dožití.
Nezávisle na tom, jestli byl způsob stravování „vysokotukový“ nebo „nízkotukový“, kalorická restrikce o 30 % po dobu více než 1 rok vedla k nižšímu oxidativnímu stresu (nižší hladina ROS) a nižším stupni zánětu (měřeno hladinami specifických cytokinů a interleukinů) , významně lepšímu metabolizmu tuků (mitochondriální fosforilace) , lepší enzymatické výbavě pro metabolizmus sacharidů (glykolýza, glykogenolýza) a příznivé úpravě mikrobiomu, v porovnání s hlodavci s normálním (tedy vyrovnaným) energetickým příjmem.

Nedojde ale ke zpomalení metabolismu?

Dojde. Jde však v tomto kontextu o zpomalení, které je velmi žádoucí.
Tělo postupně mění „architekturu“ svého energetického metabolismu – dochází mj. k výraznému přesunu k využívání energie z tuků (vyšší mitochondriální oxidativní fosforilace), mimo jiné za vzniku ketolátek a ketonů (kyselina gama-aminomáselná či acetooctová), které mají jinak velmi významný účinek neuroprotektivní (chrání před mentální degenerací), antikatabolický (chrání před svalovou atrofií – jeden z hlavních problémů u seniorů), protinádorový (chrání před rakovinným bujením), a další (123456).


Zase ty bakterie

Jak už se posledních několik let v rámci výzkumu lidského zdraví stává téměř standardem, ani v tomto případě se benefity kalorické restrikce neobejdou bez významného působení střevních bakterií, resp. našeho mikrobiomu.

Jak dokládá tato skvělá souhrná práce o zatím vědecky dobře prozkoumaných metodách antiagingu, restrikce kalorií postupně ale významně mění také architekturu střevního mikrobiomu, který tak umožnuje tělu efektivně hospodařit s nižším příjmem energie, resp. je schopen z přijaté stravy vytěžit více. Takto pozměněný mikrobiom ovlivňuje aktivitu (expresi) mnoha našich genů – mezi nimi gen pro liposacharidy vážící protein, jehož nižší hladina vede k postupné redukci nahromaděných střevních antigenů, ergo dalším zdravotním benefitům s tím souvisejícím (zejména v kontextu se vznikem kolorektálního karcinomu, u kterého, byť navzdory stále lepší prevenci, drží ČR stále přední světové příčky).  


Je to o kontextu

Výzkumné středisko výživy a dlouhověkosti na Washington University School of Medicine v St. Louis potvrdilo, že kalorická restrikce 10-50 % denního energetického přijmu prokazatelně snižuje aktivitu klíčových růstových drah (IGF-1, mTOR), které jsou zodpovědné za růst buněk (a tkání), jejich proliferaci, tedy také jejich rychlejší stárnutí a vyčerpání kapacity pro jejich dělení (postupné zkracování telomerů a vznik tzv. senescentních buněk).

Z uvedeného tvrzení je zřejmé, že pozitivní či negativní působení nižšího energetického přijmu bude záležet (ostatně jako u všeho jiného) na kontextu uplatnění – v závislosti na daném jedinci, situaci, čase, místě, prostředí … Jinými slovy, to, co se dnes zcela postrádá smysl uplatnění, může být už zítra tou nejlepší volbou, a naopak. Asi proto zvyknou tradiční asijské kultury tvrdit, že „věčná bdělost je cenou svobody“.

Zatímco v kontextu mladých, resp. fyzicky aktivních lidí bude dlouhodobá kalorická restrikce s největší pravděpodobností vést k brždění procesů pro růst satelitních buněk a rozvoji různých tkání a struktur (zejména svalových a jiných – např. po fyzické námaze); u lidí starých, obézních a/nebo nemocných bude hrát spíše v jejich prospěch (= nižší metabolický obrat, nižší hladiny volných radikálů – tedy nižší hladiny zánětu a oxidačního stresu – ve výsledku také pomalejší stárnutí buněk, a navíc lepší schopnost jejich reparace především podporou funkce lysosomů a systému autofágie)


A co praxe?

Kdo aspoň trochu rozumí problematice realizace vědeckých studií dobře chápe, že zkonstruovat, a hlavně realizovat seriózní design práce, která by se v praxi zaměřila na dlouhodobý vliv kalorické restrikce na délku a kvalitu života by bylo extrémně náročné. Lépe řečeno, téměř nereálné – studie by musela probíhat minimálně 1 celou generaci (ideálně 2-3 generace pro zkoumání změn v DNA napříč generacemi), zkoumat a zároveň filtrovat mnoho faktorů a náhodných vlivů z prostředí, a hlavně, byla by velice nákladná. Lépe řečeno, není kdo by jí financoval. Žádné soukromé (potravinářské, farmaceutické či jiné) firmě by nepřinesla nijak větší zisky. Jíst méně zkrátka nic nestojí a nikomu se to vlastně takříkajíc „nehodí do krámu“ … spíše je tomu v praxi přesně naopak.

Přesto zde existují (byť v hierarchii vědeckého zkoumání „podřadnější“) kazuistiky, které však většinou tvoří právě základ a podnět pro další kontrolovaný výzkum.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-7.png.


Takové významné kazuistiky v tomto případě jednoznačně reprezentují Modré zóny.
Koncept Modrých zón byl představen teprve nedávno, kdy v roce 2005 v článku National Geographic s názvem „The Secrets of a Long Life“ představil americký spisovat, žurnalista a badatel Dan Buettner celkem 5 lokalit, kde se lidé dožívají neobyčejně dlouhého života v plném zdraví. Lépe řečeno, jde o místa, kde je nejvyšší koncentrace tzv. centuriánů (lidí žijících 100 a více let) na tisíc obyvatel. Tyto místa představují Okinawa v Japonsku, Sardínia v Itálii, Nicoya v Casta Rica, Ikaria v Řecku a Loma Linda v Kalifornii. V průměru má těchto pět modrých zón 2-3 krát více stoletých lidí než kdekoli jinde na světě

Svou snahu najít klíč k dlouhověkosti Buettner popisuje ve své knize Modré zóny (vyšla ve slovenském překladu), kde poukazuje především na ohromnou odlišnost a rozmanitost v způsobu života jednotlivých zemí, dokonce i v způsobech, jak si tuto neobvyklou délku života sami pro sebe vysvětlují. Například v Loma Lindě tvrdí, že dlouhověkost je Boží vůle, na Sardinii ji svádějí na průzračný vzduch, čistou vodu a kvalitní víno, na Okinawě své dlouhověkosti údajně vděčí filosofii Ikigai.
Ať tak, či onak, sám Buettner je přesvědčen, že nejde jen o pouhé genetické dědictví po předcích. Jeho a teorie badatelů spočívá v tom, že na vrub genů jde „pouhých“ 25 %, zatímco zbylých 75 % připadá životnímu stylu – tedy prostředí a způsobu života, který, jak dnes víme z poznatků o epigenetice, sám významně podmiňuje aktivitu mnoha našich genů.

I když se napříč modrými zónami způsob života a stravování více či méně liší (někde převládá spíše živočišná strava, jinde rostlinná; někde jedí 5x denně, jinde jenom 2x, někde se hýbou více, jinde méně, atd.), lze zde najít několik typických rysů pro všechny zóny, které se vzájemně prolínají a manifestují na úrovni biologické, mentální, sociální i spirituální.

Mezi ty patří také:  
– silný vztah k přírodě a tradičnímu způsobu života
– silné sociální vazby a vědomí komunity (kolektivní vědomí)
– velmi střídmá strava, zpravidla postavena na lokálních potravinách a surovinách
– způsob výživy, který staví na kulturně zakořeněných zvycích a tradicích
– nízké % podkožních i viscerálního tuku
– nízká hladina krevních triglyceridů i nízká hladina inzulínu
– nižší tělesná teplota – jejich metabolismus je pomalejší, avšak také úspornější a hospodárnější
   …

Jak sám říká Buettner v jednom rozhovoru: „Jsou to místa, kde trvá živá tradice, kde se modernizace neuchytila, kde si váží stáří, kde jsou lidé stále ještě svázáni s půdou a žijí své dny neměnným, poklidným rytmem. Jedí střídmě a žijí v srdečné vzájemnosti se svým okolím,“
Buettner zároveň upozorňuje na výsledek americké časosběrné studie srdečních chorob, která zjistila, že nebezpečí ztloustnutí vzrůstá o 57 % tam, kde se člověk stýká s obézními lidmi. 
Jinými slovy, zásadní roli pro formování jedince i jeho následný „osud“ představuje jeho prostředí – prostředí, které reflektuje a napodobuje (teorie zrcadlových neuronů); prostředí, kterému se přizpůsobuje a na které se *adaptuje
/*z pohledu fysiologie metabolismus představuje obezita či inzulínová rezistence de facto zcela přirozenou, tedy fysiologickou reakci na patofysiologický příjem energie či dalších látek/.


Pracovně složité, symbolicky však jednoduché  

Navzdory mnoha spletitým a vzájemně provázaným jevům, jenž složitě vědecky zkoumáme a odůvodňujeme, jde ve své podstatě o realizaci jednoho ze základních principů platných pro fungování živých organizmů –
cykličnost, resp. změna.

Při letmém pohledu na *různé tradiční způsoby obživy (včetně náboženských či filosofických směrů) vidíme typické střídaní různých období v určitých cyklech a rytmech (dle souhvězdí, ročního období, specifického kalendáře, či jiných prvků, jenž tvoří jádro příslušných ucelených struktur).
/*kulturní tradice nejen ve výživě má ohromnou sílu právě v mnohogenerační selekci vhodných potravin – jejich pěstování, úpravě a přípravě, kombinaci a účelovosti jejich využití …, které se zkrátka osvědčili díky pozitivní adaptaci konzumentů a přežívání v relativně dobrém zdraví./   

Typické bylo střídaní nejen potravin (sezónnost, dostupnost), ale také příjmu energie (střídání období hojnosti a restrikce, udržování různých půstů, rituálních hladovek či jiných „symbolismů“), frekvence či časování jídel (např. v průběhu ramadánu se jí až po západu slunce, křesťanské velikonoční období zakazuje přejídat se, atd.).
Právě tím si různé kultury udržovali neustálou dynamiku ve své obživě, ale především aktivní bdělost (pozornost) k tomu, co jedí. Něco takového dnes v naší moderní společnosti (s výjimkou některých profesionálních sportovců, modelek, bulvárních hvězd a několika málo osvícených lidí) již téměř vůbec nevidíme – jídlo (jeho relativní bezpečnost, nezávadnost a standardnost) nebylo historicky nikdy takovou samozřejmostí, jakou je dnes.   

Opět tedy poměrně složitou vědeckou metodou potvrzujeme hluboce zakořeněnou (geneticky, epigeneticky, archetypálně) potřebu průběžné cykličnost a různorodosti nejen ve výživě, jenž tvoří základ pro dlouhodobé udržování naší metabolické flexibility.

Súvisiaci obrázok

Tento moderní terminus technicus částečně navazuje na současné poznatky z oblasti psychiatrie a neurobiologie ohledně neuroplasticity mozku – tedy schopnosti mozku, resp. nervového systému přizpůsobovat svou strukturu a funkci přicházejícím podnětům – vytvářet nové nervové buňky, spojení a propojení činnosti různých nervových sítí, to vše po celou délku lidského života!

Je zřejmé, že se tato plasticita nemůže týkat pouze jednoho typu buněk (neuronů). Je velmi typická pro všechny buňky a systémy v lidském těle, přičemž záleží hlavně na schopnosti udržovat jejich dynamiku.
Ve zkratce lze tento princip formulovat jako „funkce tvoří orgán“, nebo, jak říkají angličtí kolegové, „use it, or loose it“.
Dokonce samotné slovo metabolismus je původně odvozeno od latinského metabólismos – tedy v doslovném překladu změna.

Pojem metabolická flexibilita se dnes tedy využívá především jako moderní označení pro schopnost metabolismu, resp. mitochondrií efektivně využívat ke svým energetickým nárokům jak glukózu, tak mastné kyseliny, resp. ketony, příp. samozřejmě i bílkoviny (což je evolučně kvůli potenciální ztrátě nesmírně cenné svalové hmoty velmi nežádoucí, proto se vlastně mohl vyvinout a rozvinou princip ketogeneze, jenž je dnes často zcela chybně pojat). Tato schopnost flexibility či přizpůsobení „paliva“ dostupným zdrojům je provázena aktivací a využíváním odlišných metabolických drah, produkcí a využitím různých hormonů, enzymů, přenašečů, atd.

Za metabolicky flexibilního jedince by tak šlo označit toho, jenž dokáže pro své nároky (přinejmenším po dobu několika dní/týdnů) využívat různé zdroje energie, v různých dávkách a kombinacích, v různém načasování.
Umí tedy ustát dočasný hlad, využít k energii jak tuky (zásobní či stravou přijaté), tak glukózu, dokáže dobře metabolizovat dostupné bílkoviny, netrpí žádnými metabolickými nemocemi (zvýšený krevní tlak, hladina krevních tuků či glukózy, nadváha či obezita, apod.).

Naopak, za metabolicky neflexibilní jedince lze považovat obézní, inzulinově rezistentní (téměř každý obézní je z pohledu metabolické funkce inzulinově rezistentní), pacienti s T2DM, či jinak „metabolicky poškození“ jedinci.

Že se nejedná jen o nějaký moderní „blábol“ dokládá tato práce (a řada dalších), mapující fungování metabolismu (za využití spiroergometrie) za různých podmínek – konzumace tuků, sacharidů, krátkodobého hladovění, za stimulace inzulínu, apod.

Zdá se tedy, že dlouhodobě jistou cestou k metabolické neflexibilitě, tedy vlastně ztrátě toho evolučně nejdůležitějšího principu – schopnosti adaptability, je právě už zmiňovaná „výživová stereotypizace“ – tedy omezení se na několik fádních alimentárních zdrojů (v dnešní době hlavně pšenice, cukrová řepa, kukuřice, sója, rýže, průmyslově upravené maso, a k tomu slušná řádka aditiv, jenž většinou uzřeli světlo světa pouze posledních cca 100 let), dále omezení sezónnosti (celoroční dostupnost většiny alimentárních zdrojů – banán v létě i v zimě), omezení cykličnosti (moderní vytěsnění symbolickéhoudržování různých způsobů obživy v průběhu roku), a především, omezení nahodilosti (jak akcentuje nobelista Nassim Taleb ve své knize Antifragilita, čím předvídatelnější je nějaký komplexní systém, a čím více je zbaven nahodilosti a rizika, tím zranitelnější/fragilnější se stává.

V praxi výživového poradenství to často vypadá tak, že drtivá většina klientů s nadváhou (a mizernou kondičkou) není fyzicky ani mentálně schopna udržet pauzu mezi jídly více než 4 hodiny, jádro jídelníčku tvoří přibližně 10-15 typů potravin konzumovaných celoročně, nakupování či jezení nevěnují nijak přehnanou pozornost, a fyzicky nahodilé podněty se často redukují na dobíhání autobusu či vlaku.
I taková může být reálna zkušenost.

Co závěrem  

– jako jeden z nejvíce potenicálních a vědecky dobře prozkoumaných antiaging nástrojů k efektivní regeneraci metabolismu a oddalování stárnutí buněk se jeví dlouhodobá kalorická restrikce o cca 20-60 % pod hodnoty denního bazálního, resp. klidového metabolismu (v závislosti na míře výdeje energie).

– dostupné studie ukazují, že už krátkodobá kalorická restrikce, resp. hladovění 12-72 hodin přináší řadu zdravotních benefitů, zejména v posílení procesu autofágie a metabolicky terapeutické funkci ketolátek a ketonů.

– s největší pravděpodobností budou z dlouhodobé kalorické restrikce benefitovat především senioři, obézní a metabolicky jakkoliv nemocní jedinci.
Naopak, pro lidi v dospívajícím či produktivním věku, kteří jsou fyzicky aktivní, může dlouhodobá kalorická restrikce působit kontraproduktivně a potenciálně brzdit růst a vývoj důležitých metabolicky aktivních tkání a struktur.  Tento článek tedy není a priori určen pro ně, ačkoliv je může intelektuálně obohatit o další výživové strategie a kontexty jejich využití.

– dle mnoha dostupných studií se ukazuje, že zmiňovaných příznivých efektů plynoucích z dlouhodobé kalorické restrikce lze z velké míry dosáhnout také alternativními způsoby, jenž ale staví na stejném principu. Jedná se například o zařazováním občasných půstů (zařazování dní s nižším příjmem energie o 20-60 %, např. 1-2 dny v týdnu), přerušovaným hladověním bez restrikce kalorií (krátké hladovění 12-18 hodin s následným doplněním denní energie), či v jisté míře dokonce „pouze“ prodloužením času mezi jednotlivými jídly (na 5-7 hodin mezi jídly, čímž jsou umožněny mnohé regenerační procesy zejména buněk střevní sliznice).

– s určitou dávkou nadhledu se dá říct, že za složitým vědeckým poznáním benefitů kalorické restrikce stojí realizace základních principů evoluční biologie, jenž jsou u všech lidí stále silně instinktivně zakořeněné.
-> střídání období nadbytku a nedostatku, určitá míra nahodilost ve výživě, aktivní zkoumání nových zdrojů obživy, a upevnění těch vhodných …

– představená kalorická restrikce (dlouhodobá nebo cyklická) představuje jeden z mnoha nástrojů k udržování flexibility našeho metabolismu, a jeho schopnosti efektivně se přizpůsobovat různým obdobím, cyklům, a situacím.
Tento nástroj lze vhodně využít také ve výživovém poradenství dle individuálních zvláštností a situace daného jedince – tedy v kontextu jeho životního příběhu.  

zdá se, že lidský metabolismus velmi dobře profituje z pravidelných změn (neplést si s nějakými „šoky“, „vlnami“ či podobně) v energetickém příjmu, frekvenci jídel či typech potravin, které se realizují v různých cyklech v průběhu roku.
Finálním stádiem realizace těchto principů pak může být dospění k paradoxu „udržení řádu ve změně“, či „změnou k udržení řádu“.
Ačkoliv se to zdá nesmyslné, zdravý lidský organismus dokonale funguje právě díky vzájemné spolupráci a souhře proti sobě působících mechanismů/procesů jenž se vzájemně prolínají ve všech aspektech života (systola X diastola, sympaticus X parasympaticus, stah X relaxace, tuhost X propustnost; agonisté X antagonisté, podnět X adaptace, stimulace X relaxace, …).

– je samozřejmé, že samotná realizace kalorické restrikce (či jiných představených nástrojů) v praxi znamená vůbec nejtěžší článek celé  věci, a to zejména u lidí, u kterých se nejvíce uplatní – obézní, nemocní, příp. senioři.
Jak ale říká Simon Sinek ve své knize „Start with why“ – pokud víte „Proč“, poté „Jak“ a „Co“ se už najde.

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0092867415001865#fig2



Staš Ján
Student VŠE v Praze oboru Behaviorální ekonomie a psychologie. Také student školy Klinické Naturopatie oboru Západní fytoterapie. Aktivní výživový poradce a trenér od roku 2013, pravidelný lektor kurzů zaměřených na výživu, sportovní výživu a doplňky stravy. Sekretář a člen Výboru Aliance výživových poradců, garant pro vědeckou činnost. V minulosti spolupracoval na vývoji receptur a prodeji doplňků stravy. Autor odborných článků a publikací v oblasti výživy a sportovní výživy.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.