Hormeze aneb, když více neznamená lépe (2/2)


Pokud je jedna pilulka/sklenička/odměrka dobrá, dvě budou ještě lepší! … pomyslí si většina jedinců (instinktivně) sympatizující s leninovským „čím více, tím lépe“, v jiném případě zase více či méně oprávněně nevěříc v doporučené referenční hodnoty (RHP) ze strany oficiálních autorit, které v různých zemích nabývá různých hodnot.
/např. v USA je minimálně u doplňků stravy referenční hodnota přijmu zpravidla 2-3krát tak vysoká/.  

Podceňují oficiální doporučení a referenční hodnoty příjmu nejen u doplňků stravy (a dalších výživových opatření) naše skutečné potřeby? Nebo jsou (ve prospěch farmakologické léčby) nastavené tak, aby nefungovali?

Odhlédnouc od více či méně pravdivých a pravděpodobných teorií, mnoho lidí stále zkrátka zůstává přesvědčeno, že „více dobrého = ještě lepší“.
Ne nadarmo (zřejmé kvůli dobám minulým) se zvykne také tradovat že „dobrého není nikdy dost“.
… Až na to, že je.

Vše známo v přírodě má zákonitě svou míru, která v každé chvíli nastavuje pevnou leč často objektivně nekvantifikovatelnou hranici mezi prosperitou a úpadkem systému, na který působí.
Jak říká široce známé a mnoha odborníky s oblibou replikované tautologické rčení „všeho s mírou“ , a je to údajně právě neznalost, nevnímavost a nerespektování té správné míry, která stojí za dnešní celosvětovou pandemií obezity a mnoha dalších civilizačních nemocí, včetně těch duševních. Té správné míry v jídle, pohybu, alkoholu, drogách, lécích, spánku, ale také informacích, práci, odpočinku apod.

Kde hledat „tu správnou“ míru?
Starořecký filosof Prótagorás už přibližně 450 let před Kr. říká, že „Člověk je mírou všech věcí“, tedy že všechny doporučení nabývají smyslu až ve vztahu k subjektu, na který působí.
Otázka „té správné dávky“ tvoří v podstatě jádro většiny vědních oborů jako farmakologie, farmakoterapie či toxikologie, ale nakonec i mnoha společenských vědních oborů jako sociologie, psychologie či ekonomie.
Stejně jako se v psychoterapii ví, že každá technika má dva konce (jeden působí pro a druhý proti jedinci), i evoluční biologie nás učí, že prakticky vše v přírodě má svou tzv. U-křivku působení – tedy že nadbytek expozice určité látce/činnosti vyvolává podobné ne-li stejně nežádoucí účinek jako její nedostatek. Někdy tak dokonce pozorujeme i velmi podobný symptomatický průběh jako například u chronického nedostatku vs. nadbytku bílkovin (Kwashiorkor vs „Zaječí hladovění“), nebo u chronického nedostatku vs. nadbytku stresu (v obou případech to vede k postupné dysfunkci organismu).


V první části tohoto článku bylo zejména teoreticky nastíněno, jak důležitý pro náš život představuje „fenomén“ stresu, a právě hledání a kultivování jeho správné míry v každé situaci, ze které můžeme příznivě těžit pro zlepšení délky i kvality našeho života.  

Vzhledem k tomu, že život bez stresu není ze své podstaty možný (už pro probuzení je za potřeby určitá dávka stresových hormonů), přestavuje každodenní vyhledávání jeho vhodných zdrojů (stresorů) stejně důležitý úkol, jako budování optimálních hranic pro jeho působení (tzv. resilience).

Všeobecně málo známý termín hormeze (z řeckého hormeion = posílit) tak vyjadřuje schopnost pozitivní adaptace všech živých organismů na nepříznivé podmínky jako radiace, fyzická námaha, teplotní změny, toxické látky včetně alkoholu či různých bylin a látek obecně považovaných za „zdravé“ (viz dále v textu). Pozitivní efekt plynoucí z přiměřené expozice danému stresoru však záhy přechází v poškození veskrze negativní při expozici nadměrné (chronické).
Je to především právě tato schopnost komplexní adaptace na nepřízeň vnějších faktorů, která stojí za naší evoluční výhodou přežít a dopracovat se tak na samotný vrchol potravního řetězce.
Ačkoliv není termín hormeze ve všech odborných kuloárech plně akceptován, jde především o jeho chybné zaměňování s homeopatií, což představuje přinejmenším velký omyl.
 
Praktických podnětů (stresorů), ze kterých tak můžeme denně těžit a zvyšovat tím svou odolnost (resilienci) existuje mnoho. Klíčový aspekt a v současnosti zároveň ten největší problém však představuje jejich správná míra. Míra, která se u některých stresorů nachází, zvládá a ovládá lépe než u jiných. Jsou nám totiž evolučně známé, přirozenější, a hledání optimálního bodu nasycení (tzv. sweat spot) je tak daleko jednodušší.

Jinými slovy, jak řekl významný americký genetik ukrajinského původu Theodosius Dobzhansky: „Nic v biologii nedává smysl, pokud se na to nedíváme z pohledu evoluce“.

O jaké běžné stresory se tak může jednat a jak z nich můžeme v praxi profitovat?


1. Chlad a teplo   

Chladová termogeneze neboli otužování dnes zažívá velkou renesanci, z velké části díky popularizaci metody Wima Hofa.  Ta spočívá především v kombinaci hyperventilačních dechových cvičení a vystavování se prudkému chladu vzduchem nebo vodou (efektivnější).
Jak prudká změna teploty, tak frekvence dýchání poté vede k intenzivnímu vnitřnímu stresu a tím spuštění kaskády adaptačních mechanismů.  
/hyperventilací dochází k vydýchání převážné části CO2 a tím paradoxně ke krátkodobé hypoxii tkání, která krátkodobě vede k pozitivnímu stresu/

Další způsob navození tohoto teplotního šoku (stresu) představuje notoricky známé saunování, které svým rituálem sahá dle některých archeologických nálezů až do 5.stolení před Kr. k prastarým nomádským kmenům střední Asie.
Počátky saunování v Evropě najdeme nijak překvapivě ve Finsku už na přelomu 11. a 12. století, kde se postupně stávala součástí každodenního života tamních obyvatel a díky správné metodě (tvorba přesných postupů pro vhodnou intenzitu teploty i délku expozice)vedla ke zlepšení kvality jejich zdraví a „wel-beingu“.

V dnes dostupné odborné literatuře jsou nejčastěji zmiňované benefity otužování/saunování spojeny s:
zlepšením kognitivních funkcí – zejména kvůli vyšší expresi genu pro BDNF – známého mozkem derivovaného neutrofínu, který stimuluje růst a propojování nových nervových buněk
zlepšením odpovědi na stres – vyšší exprese genů pro glukokortikoidní receptory, které cíleně vypínají hyperaktivní stresovou osu
lepším duševním zdravím – má adaptogenní působení na kůru nadledvinek
vyšší inzulínovou senzitivitou – tzn. také vyšší potenciál hypertrofie různých tkání citlivých na inzulin (především svalových), zároveň prevence rozvoje obezity, diabetu II. typu a dalších poruch energetického metabolismu
snížením systémového zánětu – tzv. chronický systémový zánět je koincidence prakticky všech známých civilizačních nemocí
vyšší aktivitou vnitřních antioxidačních mechanizmů – jedná se především o katalázu a dismutázu, které neutralizují buněčný stres (zejména peroxidy a hydroxidy)
zlepšením kardiovaskulárních a oběhových funkcí – pomáhá udržovat pružnost cév a brání jejich kornatění
a další.

Ty zřejmě nejvýznamnější benefity spočívají ve zvýšené produkci tzv. cold-shockheat-shock proteinů.
Tyto proteiny mají pleiotropií funkce v rámci mnoha fysiologických procesů, jako je buněčný růst, buněčná proliferace a diferenciace, regulují stárnutí buněk, podílí se na syntéze nových proteinů, transportních a translokačních procesech apod.
Velmi významná je jejich „úklidová funkce“ uvnitř buňky, kdy buňku zbavují starých a nefunkčních proteinů, čímž brání jejímu předčasnému stárnutí (tzv. senescence) a přímo chrání před poškozování buněčné DNA. Konkrétně jde o proces autofágie, za jehož popsání byla japonskému biologovi Yoshinori Ohsumi udělena v roce 2016 Nobelova cena.
Ačkoliv proces autofágie probíhá u zdravých osob v určité míře zcela přirozeně neustále, jeho pravidelné umožňování a rovněž snaha o zvýšenou stimulaci hraje klíčovou roli v procesu (předčasného) stárnutí a degenerace různých tělesných tkání.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je autophagy.png.


Měli bychom se všichni saunovat a otužovat?
Ano, i ne.
Saunování představuje „pouze“ sofistikovanou a kulturně velmi vytříbenou metodu, jak tělu zprostředkovat tento důležitý stresový podnět, který ve finále může zlepšovat kvalitu života.
Není však potřeba vysokého vzdělání a hlubokého zkoumání k uvědomění si, že různé teplotní výkyvy bývali ještě přibližně 30 let nazpátek běžnou součástí života civilizovaných společností, a v mnoha částech světa pořád jsou. Vstávat ráno do zimy v určitých částech roku či dělat práci v teplotně velmi nepříznivém prostředí představovalo běžnou praxi, jak činit své tělo odolnější a antifragilnější.

Realita dnes běžného života je však taková, že žádné dramatické teplotní změny až na pár výjimek v podstatě celoročně nezažíváme. Není k tomu žádný explicitní důvod. Lidstvo prakticky nikdy v historii nezažívalo tak stabilní a konstantní přísun všeho jako dnes – určité vyladěné teploty, světla (!), jídla, pohybového stereotypu (střídání obvykle 3-4 poloh), či různých forem pohodlí, které postupem doby zcela vytlačují základní principiální předpoklady udržování plasticity a dynamiky našeho metabolismu (a tím i života), tedy sezónnost a cykličnost neboli pravidelnou změnu.

Děti konstatně exponovány vyšší teplotě prostředí (včetně hrubého oblečení venku pro jejich „co největší pohodlí“) tak už ve svém raném dětství ztrácí část své metabolické dynamiky, kterou lze pozorovat mj. úbytkem metabolicky velmi významné hnědé tukové tkáně (nejvíce exponované oblasti jsou záda, šíje a krk – tam, kde se děti po zabalení nejvíce potí).
Ta v lidském těle totiž vykazuje velmi vysokou metabolickou a termodynamickou schopnost (především pro účely udržení vnitřní tělesné teploty) a dále se tak prolíná do mnoha dalších procesů, díky kterým si udržujeme své metabolické zdraví.

Jinými slovy, čím vyšší je % aktivní hnědé tukové tkáně (zkratka “BAT“) u daného jedince, tím nižší vykazuje souvislost (korelaci) vzniku a rozvoje nadváhy, potažmo dalších různých zdravotních neduhů.
Z tohoto a mnoha dalších aspektů by měli pravidelné teplotní změny a jejich následné zvládání (adaptace) představovat nedílnou součást zdravého a dobře fungujícího metabolismu.


2. Krátkodobé (přerušované) hladovění   

Do této doby bylo zdokumentováno významné množství pozitivních vlivů krátkodobého hladovění na lidský metabolismus a řadu jeho funkcí, mezi nimi podpora metabolické flexibility, zvýšená stimulace procesu autofágie, zlepšení metabolismu glukózy i tuků,  příznivá úprava mikrobioty, podpora kognitivních funkcí a mnoho dalších možných benefitů.
/standardně zkoumané rozmezí tzv. intermitentního hladovění se pohybuje někde v rozmezí 8-16 hodin./

Řeč v tomto případě není o různých formách půstu (nezaměňovat s hladověním!), který v určitých náboženských, psychosociálních či spirituálních kontextech určitě má svůj význam, ale o vystavení těla krátkodobému strádání a absenci jakékoliv exogenní energie z jídla či nápojů.
Za příznivě působící „okno hladovění“ pak můžeme považovat rozmezí od 8-12 hodin (lze udržovat pravidelně a prakticky velmi bezpečně) až po cca 72 hodin (lze doporučovat a praktikovat pouze ojediněle a spíše v případě metabolicky zdravých jedinců).


Zřejmě proto, že napříč širokou populací má slovo „hlad“ (stejně jako slovo „trénink“) veskrze velmi negativní konotaci, objevují se v literatuře více eufemistické názvy např. časově omezené stravování neboli tzv. time restricted eating/feeding.
Nedávná studie z Kalifornské univerzity podrobila vzorek 19 pacientů s metabolickým syndromem časově omezenému stravování na „pouhých“ 10 hodin denně (tzn. 14 hodinové lačnění) bez žádných dalších intervencí.  

Výsledek?

Signifikantně se všem snížila hladina krevní glykémie, krevní tlak, stejně tak hladina krevních lipidů. V průměru také probandi snížili svůj celkový denní příjem kalorií o celých o 8 % a navíc lépe spali, což lze mezi řádky samo o sobě považovat za jeden z klíčových faktorů pozitivních výsledků této studie.
Jak se totiž zdá, nějaká forma řádu ve stravování přinejmenším časovým ohraničením prvního a posledního jídla může mít zásadní vliv na synchronizaci denních (tzv. cirkadiánních) rytmů, a podobně jako synchronizace se světlem tak zlepšit rytmus bdění a usínání, zlepšit celkovou architekturu spánku a tím také celou řadu dalších oblastí životosprávy.

Krátkodobý (eu)stres indukovaný absencí potravy tak lze využít k vyšší pracovní efektivitě, nabuzení do sportovní aktivity či mnoha jinými způsoby.  Samotní autoři navíc zmiňují, že koncept časově omezeného stravování je snadno zvládnutelný, a hlavně dlouhodobě udržitelný. Většina účastníků studie v něm pokračovala dále i po ukončení experimentu.
 
Klíčový aspekt této, stejně jako dalších strategií však představuje najití si individuálně vhodné délky („přiměřené dávky“) hladu (tedy míry stresu), která bude působit optimálně stimulačně a nebude jedince metabolicky či duševně poškozovat z důvodu nadměrného strádání.

Také v tomto ohledu je proto za potřeby jisté dávky sebereflexe, schopnosti zkoumání svého těla a správné interpretace svých pocitů, kdy už jsem „za hranou“. Ačkoliv existují určité doporučené rozmezí, jde vždy pouze o modely, které musí být dále specifikovány potřebám a preferencím daného jedince.
Velmi obecně vzato, zatímco jedinci spíše sedavého typu můžou klidně profitovat ze 2-3 jídel denně v rámci časového okna 6-10 hodin (tzn. 14-18 hodin hladovění), lidé s fyzicky náročným stylem života budou zřejmě potřebovat vyšší frekvencí jídel (cca 3-6 x denně) a z dalšího dodatečného stresoru v podobě hladu už pozitivně těžit nemusí.

Nic z výše ani dále uvedeného tak nelze brát dogmaticky a jak hlad, chlad či ostatní stresové faktory najdou své pozitivní (hormetické) uplatnění tam, kde je pro ně prostor!
Jen těžko z nich pak budou profitovat např. osoby s poruchami přijmu potravy, osoby nutričně velmi deprivované (paradoxně většina obézních), či jedinci s velmi stresovým a uspěchaným stylem života, potažmo s již rozvinutým chronickým únavovým syndromem, syndromem vyhoření atd., kde podobné stresové intervence doporučit nelze!
V těchto a dalších případech může být naopak zařazování dalších dodatečných stresorů (včetně otužování, kávy či různých stimulačních látek) velmi riskantní a kontraproduktivní.


3. Fyzická aktivita

Fyzická aktivita přestavuje typický stresor, který evolučně umožňoval zrání prakticky všech biologických procesů v lidském těle. Je to zároveň způsob stimulace stresové odpovědi, kterou dokážeme poměrně dobře vnímat, kvantifikovat a vědomě usměrňovat tak, aby působila v náš prospěch, tedy v „té správné“ – mírně nad současný limit jedince. Cvičení o subjektivně velmi nízké intenzitě či délce je stejně málo účinné jako cvičení v intenzitě či délce nepřiměřeně vysoké. V obou případech jde o nepřiměřený podnět (stresor).

Familiárně známá je v tomto kontextu křivka superkompenzace, která pouze symbolickyilustruje princip hermetického působení optimální dávky zátěže, na kterou se tělo adaptuje zvyšováním svých kapacit = biogeneze nových mitochondrií, zvýšení respiračních funkcí, funkcí lymfatického systému, navýšení antioxidační kapacity a schopnost vyšší oxidace živin v citrátovém cyklu, navýšení glukózových i tukových zásob ve svalech (tzv. glykogen a intermuskulární triglyceridy) apod.

Kdo to někdy se sportem byť jednorázově přehnal vůči svým aktuálním možnostem dobře ví, jakou daň za to musel zaplatit v podobě nepřiměřeně velké svalové bolesti, tudíž vysoké míře oxidativního stresu a probíhajícího zánětu. Chronicky pak tato praxe postupně vede k vyčerpání a dlouhodobým únavovým projevům jako nechuť a apatie k pohybu, málo energie, časté zranění apod.

Typickým příkladem jsou pak netrénovaní „hobbíci“ často sedavého zaměstnání, kteří se však o víkendu mění ve „sparťanské bojovníky“, ultimátní překážkové běžce, či jiné „sportovní bestie“, aby se pak z tohoto nasazení mohli celý následující týden (v tom lepším případě) opět dostávat.
Takto neadekvátní zátěž vůči připravenosti organismu působí významný rozvrat vnitřního prostředí na úrovni nervové, endokrinní, posturální a jiné, která nemá z dlouhodobé perspektivy (opomineme-li radost ze zdolání překážky) prakticky žádný reálný benefit pro daného jedince.

Ilustrací může být také nedávno realizovaná studie MarathonLab výzkumníků z pražského IKEMu, která loni v květnu testovala 97 běžců před maratonem, bezprostředně pro doběhnutí a druhý den.

Výsledek?
Jak zmiňuje MUDr. Dušan Metra, lékař z Kliniky anesteziologie a resuscitace IKEM, „Po závodě jsme navíc zjistili, že u 70 % běžců byly přítomny nálezy, které se u pacientů hodnotí jako poškození myokardu, a 26 běžců mělo výsledky odpovídajíc akutnímu poškození ledvin,“ 

Jde v tomto případě samozřejmě o přechodné a dočasné poškození, ze kterého se zdraví organismus po několika dnech relativně v pohodě zotaví, ačkoliv s největší pravděpodobností nepůjde o příznivě působící stres. Jinými slovy, ryze z pohledu fysiologie tkání a metabolické adaptace tento počin nemá smysl a jedinou cestou je pouze systematická a dlouhodobá příprava pro tuto nadměrnou zátěž.  


Z kontextů studie tak poměrně překvapivě vyplynula také další skutečnost, a to že většina amatérských běžců z měřeného vzorku nebyla na svůj start nejen kondičně, ale také zdravotně vůbec disponována.

„Většina běžců se na maraton připravovala pravidelnou sportovní aktivitou několikrát za týden a 90 % účastníků studie se s ničím neléčilo. Na první pohled zdravá populace,“ popisuje běžce MUDr. Marek Protuš, autor projektu MarathonLab a lékař Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM a dodává: Pak jsme ale zjistili, že 50 běžců mělo neléčenou hypertenzi, 55 běžců neléčenou poruchu metabolismu tuků, 10 lidí abnormální nález při echokardiografickém vyšetření a 27 běžců mělo pozitivní rodinou anamnézu kardiovaskulárního onemocnění. 


4. Některé byliny, resp. polyfenoly a jiné rostlinné ochranné látky

Také v tomto případě se jedná o další způsob získávání naší (evoluční) výhody tím, že jsme se naučili prolomit a doslova překročit obranné mechanismy mnoha rostlin, kterými se jinak brání proti jejich konzumaci.
Stejně jako zvířata a v podstatě asi všechny živé organismy v přírodě, i rostliny si evolučně vyvinuli mechanismy, kterými se brání vůči cizím predátorům. Jedná se o různé typy tzv. antinutričních látek a faktorů (oxaláty, fytáty, inhibitory trávících enzymů apod.), které buď přímo či zprostředkovaně brání vstřebávání přítomných živin, častokrát svým přímým toxickým působením můžou konzumenta odradit od jejich dalšího požití.
Jak v případě konzumace živočišné stravy, tak i té rostlinné šlo tedy o nalezení vhodných způsobů jejich úpravy (a tím částečné či úplné eliminace/neutralizace škodlivých látek), a také najití si té správné míry v rámci které bylo možno tyto obrané mechanismy (antinutriční faktory) nejen snést, ale zároveň je překročit – tedy adaptovat se, a to navýšením vlastních antioxidačních a detoxikačních mechanismů. Také v tomto případě se tak nejedná o pouhou odolnost vůči vlivu negativních látek, ale přímo o uplatnění principu antifragility, tedy posílení našeho systému k jejich dalšímu zvládání.
Jak uvádí ve své knize Nutrition and degeneration diseases americký lékař (původně dentista) Weston Price, jednalo se o velmi vytříbené způsoby úpravy potravy (vaření, namáčení, klíčení, fermentace apod.) všech tradičních národů napříč celý světem, včetně nalézání vhodného množství, ze kterých byli schopni tamní obyvatelé zdravotně dlouhodobě prosperovat.

A tak, i když jsme v naší kultuře a společnosti už prakticky ve všech aspektech značně pokročili, miliony let budované a selektované mechanismy jsou tu pořád s námi, a stále nám umožňují těžit z toxického působení různých alimentárních látek pouze v té správné míře. Čím větší jejich koncentrace, tedy čím větší stresor pro naše tělo představují, tím v menší míře si je můžeme dovolit.


O jaké látky se tedy konkrétně jedná?

Různé rostliny a byliny, resp. jejich složky (fytochemikálie) obecně považované za „zdravé“, zejména díky jejich antioxidačnímu působení a tím podpoře řady důležitých metabolických funkcí včetně tvorby energie v citrátovém cyklu a regenerace všech tkání.

Jedná se například o katechiny (epigalokatechín galát a epichatechín galát ze zeleného a černého čaje), stilbeny (resveratrol z červeného vína), flavonoly (kvercetin z čaje či ořechů, kurkumín z kurkumy), proanthokyanidy (prokyanidy z hroznových jader či kakaa) apod.

Všechny tyto látky naše tělo á priori vyhodnocuje jako cizí a potenciálně rizikové, stejně jako je tomu u dechtu z cigaret, alkoholu či různých xenobiotik (z řeckého xenos-cizí = cizorodé látky, nejčastěji z léků, půdy, agrochemikálií, petrochemikálií apod.)


The effects of polyphenols and other bioactives on human health César G. Fraga, *a,b,c Kevin D. Croft, d David O. Kennedye and Francisco A. Tomás-Barberán f


Jak k tomu dochází?


Pro ilustraci mechanismu lze využít precizní švýcarské studie z roku 2013, která zkoumala metabolismus (tj. trávení, vstřebávání, vylučování a celkový vliv) jednoho z katechinů v zeleném čaji (konkrétně epikatechínu), který je obecně známý svým antioxidačním působením a najdeme ho v řadě doplňků stravy s antioxidanty.  

V rámci studie bylo šesti zdravým jedincům podáno 50 mg čistého purifikovaného extraktu epikatechínu (běžně doporučovaná dávka v doplňcích stravy se pohybuje v rozmezí 100-500 mg/den) a následně zkoumány jeho metabolické interakce v různých pasážích trávícího traktu. Ještě předtím všichni dobrovolníci podstoupili perfusí katétrem výplach tenkého střeva, aby byl, pokud možno co nejvíce objektivizován průběh experimentu.

Průměrné výsledky experimentu pak byli následující:

pouze polovina extraktu EC byla vstřebána střevními buňkami (enterocyty)
– z této poloviny byla více než polovina vyloučena do žluči – tedy pouze kolem 20 % z celkové přijaté dávky dosáhlo systémové cirkulace.
– z této vstřebané dávky (cca 20 % původní), téměř 1/4 byla do 24 hodin vyloučena močí, a další cca 2/4 cirkulujícího metabolitu bylo metabolizováno v procesu neutralizace (sulface a methylace).
 

Souhrnně řečeno, více než 95 % podaného extraktu tělo už do 24 hodin vyloučilo či různými způsoby neutralizovalo jako látku potenciálně nebezpečnou a pro lidské tělo rizikovou.

Díky čemu je tedy pro nás zelený čaj (resp. katechiny v čaji) tak prospěšný?
Jeden z hlavních způsobů, jakým pozitivně těžíme z katechinů v čaji (příp. dalších zmíněných rostlinných ochranných látek) spočívá v jejich potenci stimulovat naše vlastní antioxidační mechanismy v procesu adaptace na přítomný toxin.

Jedná se v tomto případě primárně o aktivaci transkripčního faktoru pod názvem Nrf2 (za běžných okolností latentního buněčného stresu je inaktivní), který se posléze podílí na přepisu (transkripci) částí DNA (genů) odpovědné za rodukci vnitřních antioxidačních enzymů.
Zjednodušeně řečeno, faktor NRF2 čte a „překládá“ genetickou informaci pro následnou syntézu důležitých antioxidačních enzymů jako glutation transferáza a glutation peroxidáza, gama-glutamilcystein syntetáza, superoxid dismutáza, kataláza a další enzymy chránící před glykací a buněčných stresem.  



Pozitivní efekt plynoucí z konzumace těchto rostlinných antioxidantů si tak ve většině případů dopřáváme až zprostředkovaně prvotním vyvoláním stresu, na který se náš metabolismus pozitivně adaptuje navýšením své kapacity, stejně jako je tomu u cvičení, otužování, či různých dietních přístupů. Samozřejmě, pokud je dávka přiměřená.


Proč upřednostnit zelený čaj či bylinky před či cigaretou?

Vzhledem k tomu, že epigenetická metabolická odpověď u konzumace polyfenolů je obdobná konzumaci dechtu z cigarety či jiným toxickým xenobiotikům z prostředí, vyvstává logicky otázka, proč si svou „stimulační dávku stresu“ nevybrat třeba u ranné cigarety. Odpověď se, stejně jako dalších zmíněných kontextů, i v tomto případě skrývá v té správné míře, jakou nás tyto látky stresují, a která nám umožňuje z nich hormeticky těžit.
Zatímco u katechinů ze zeleného čaje (příp. dalších potravin a nápojů) je dávka daného toxinu velmi malá, a navíc provázena celou řadou dalších pozitivně působících látek (vitamíny, minerální látky, aminokyseliny …) pro následnou syntézu zmíněných antioxidačních a jiných enzymů, cigareta oproti tomu tělu přináší ryzí toxin v dávce nepřiměřeně vysoké už při jednom „tahu“.  


Dalším důležitým faktorem je paradoxně velmi nízká vstřebatelnost těchto alimentárních (z potravy) látek, která tak činí daný toxin bezpečným. Paradoxně vzhledem k obvyklému způsobu myšlení „lepší vstřebatelnost = lepší efekt“. Pokud by vstřebatelnost těchto látek (například v doplňcích stravy velmi hojně využívaný extrakt epigalokatechin galát /EGCG/ ze zeleného čaje) byla pomyslných 100 %, už po prvním šálku čaje či jedné tobolce doplňku stravy by pravděpodobně následovala silná akutní toxicita z dané látky, která by zcela určitě nepůsobila pozitivně, jak bylo původně míněno.

V neposlední řadě, zatímco v případě konzumace takto působících (existují samozřejmě i jiné mechanismy) antioxidačních látek z potravy se jejich koncentrace pohybuje poměrně nízko a můžou tak působit správně, u různých doplňků stravy může být tato míra *násobně překročena, a tak v kombinaci s dalšími izolovanými antioxidačními látkami ve vysokých dávkách působit de facto kontraproduktivně.
/šálek zeleného čaje = cca 22 mg epikatechínu a 110 mg EGCG
dávka doplňku stravy = cca 80-140 mg epikatechinu a cca 600-900 EGCG/


Jak je vidět, mechanismus působení nejen různých antioxidantů, ale také celé řady látek a faktorů může být daleko složitější, než si lze na první pohled myslet či představit.
A je to právě toto zkratkovité myšlení (nákaza virem = zvýšit imunitu, nebo mnoho psychického stresu = otužování, dýchání a antioxidanty), které ve výsledku může napáchat více škody než užitku.
Příkladem budiž některé odborné publikace, které upozorňují právě na možné negativní působení zvýšené příjmu izolovaných syntetických antioxidantů na naše zdraví.
Zatímco nízká dávka prooxidačně (pro-stresově) působících polyfenolů může působit antioxidačně, detoxikačně a dokonce protinádorově, u vysokých dávek byl pozorován již v rámci několika studií pozorován opak.
Aneb, když méně je vlastně více.


Co závěrem?  

Občas se říká, že opakem dobra není zlo, ale představa ještě lepšího (v angličtině „Good is the biggest enemy of the best“). V praxi však to “nejlepší“ častokrát neznamená “nejvíc“ (někdy je tomu přesně naopak) a znát tu správnou míru v každém ohledu se zdá být tím největším uměním většiny oborů včetně výživy a suplementologie.

A tak pokud příště zase uslyšíte nejen ve výživě často omýlané rčení „všeho s mírou„, vězte, že problém není v tom, že by nebylo platné, ale že ho v praxi většina lidí nijak nedokáže uchopit. Pokud se totiž nadefinuje takto široce (stejně jako další ve výživě užívané rčení typu „všichni jsem jiní“ či „základem je pestrá a vyvážená strava“), vejde se do nich vše, zároveň však netvrdí vůbec nic. Jinými slovy, tyto tvzení jsou (jako další tautologie) smyslné, ale nejsou smysluplné.
Stále rostoucí prevalence různých nejen potravinových alergií, intolerancí či senzitivit nám totiž důrazně sděluje, že většina lidí není uzpůsobena k tomu jíst „vše“ (proč by také měli) a například pro člověka alergického na lepek je významně škodlivé už stopové množství lepku (tj. více než 10 mg lepku, zatímco běžná strava obsahuje v průměru 7-20 g lepku/den !).

A právě v tom spočívá hlavní princip tzv. personalizované výživy, tedy připojit ke stávajícím všeobecným doporučením (ve smyslu zatím nejlepší dostupné evidence) také praktické zkušenosti (úsudek) a jedinečné specifika každé situace (zdravotní stav, pocity, cíle, účel dané věci …). Dobře znát sám sebe (či klienta), proces toho co dělám, a hledat v každé situaci tu správnou míru všeho až do bodu, kdy více neznamená lépe.
 


Student VŠE v Praze oboru Behaviorální ekonomie a psychologie. Také student školy Klinické Naturopatie oboru Západní fytoterapie. Aktivní výživový poradce a trenér od roku 2013, pravidelný lektor kurzů zaměřených na výživu, sportovní výživu a doplňky stravy. Sekretář a člen Výboru Aliance výživových poradců, garant pro vědeckou činnost. V minulosti spolupracoval na vývoji receptur a prodeji doplňků stravy. Autor odborných článků a publikací v oblasti výživy a sportovní výživy.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.