Hormeze – stres, za který poděkujete (1/2)

Téma „stresu“ představuje posledních několik desítek let jednu z nejvíce zkoumaných oblastí na poli medicíny, fyziologie, evoluční biologie, psychologie, sociologie, antropologie, atd.

Po zadání anglického ekvivalentu „stress“ do google vyhledávače je okamžitě k dispozici více než miliarda(!) výsledků, nejčastěji v kontextu nemocí, deprese, agrese, úzkostí apod. 
Většina z dostupných článků směřuje čtenáře k jeho eliminaci a odstraňování, v tom lepším případě vhodné kompenzaci či adekvátnímu zvládání. Chtělo by se říci, schopnosti adekvátně odpovědět.
Pokud překliknete na obrázky, vyskočí na vás řada zděšených a úzkostných lidí, stresem ovládaných a zmítaných.
Stres jsme tak v našem moderním paradigmatu vytěsnili téměř výhradné do „oblasti stínu“, tedy při první konotaci jej vnímáme jako cosi veskrze nežádoucího, nechtěného až nebezpečného. Ze stresu se totiž (údajně) přibírá, stárne, zdravotně i duševně chřadne.

Nedávno se mně kolega na kurzu pro Výživové poradce při jedné z přednášek zeptal, zdali máme nějaké studie, že stres negativně ovlivňuje naše zdraví. Ačkoliv šlo o otázku spíše žoviální pro stmelení skupiny, která se snaží chápat některé souvislosti, odpověděl jsem, že bych spíše pátral po studiích, kde tato souvislost není.

Stres, tak jak ho známe a běžně vnímáme, zásadně ovlivňuje celé fungování a chod našeho organismu, a ve zvýšené míře nepochybně vede k zvýšenému riziku snad všech běžně známých nemocí.

Ano, ale …

Jako u všech věcí v tomto „duálním“ světě, má i toto téma svou obrácenou stránku, a než zas obviníme stres ze všech svých zdravotních či estetických problémů (někdy více, jindy méně oprávněně), stojí za to více do hloubky porozumět tomuto nesmírně významného informačnímu mechanismu, který je starší než lidstvo samo.

Krátce pro pochopení pojmů, které se často zaměňují a mylně vnímají.
Samotné slovo „stres“ je zřejmě odvozeno od latiského slova „strictus“, resp. slovesa „stringere“, jenž v překladu znamená „utahovat“ nebo „stlačovat“. V překladu tak tento pojem můžeme volně chápat jako „býti vystaven určitému tlaku“.
Pojmem stres tedy označujeme to, co se v organismu děje – to, co tam „běží“ v důsledku vystavení nějakému podnětu-informaci, tedy stresoru (= slovo, myšlenka, představa, chuť, vůně, molekula z vody či potravy, fyzická zátěž apod.)

Z hlediska toho, jestli má podnět-stresor primárně psychickou (tedy původně nehmotnou), nebo primárně fyzickou povahu mluvíme o působení psychosomatickém (tzv. shora-dolů), resp. somatopsychickém (tzv. zdola-nahoru), přičemž obě tyto dráhy a všechny zmíněné formy stresorů mají obecně bráno stejný potenciál působení v závislosti na citlivosti/zranitelnosti daného jedince vůči danému podnětu.
Jinými slovy, někdo je více zranitelný (vulnerabilný) na verbální stresory, jiný zas na fyzické. Myšlenka či slovo může nabýt stejné intenzity stresové odpovědi jako třeba cizorodá látka z prostředí, ale také naopak. Tak či onak, stresu je jedno, zdali byl vyvolán primárně na podnět fysiologický či psychologický, odpověď je více méně stejná.

Ačkoliv je dnes moderní akcentovat významnou roli psychosomatiky ve vzniku mnoha civilizačních (a jiných) nemocí, často se opomíjí přinejmenším stejně zásadní role somatopsychická, tedy význam různých látek, jejichž nadbytek (nadměrná expozice lékům, rezidua různých pesticidů, nadměrná konzumace stimulantů, zvýšená expozice těžkým kovům či různým patogenním mikroorganizmům, atd.) či naopak nedostatek (adekvátní příjem vit. C, některých vitamínům skupiny B, EPA a DHA, či vit. D)  hrají zásadní roli v regulaci stresové odpovědi – její intenzitě a délce trvání.

Vzato prakticky, například „obyčejný“ vit. C je naprosto klíčový pro syntézu glukokortikoidů v signalizaci stresové odpovědi. S každou stresovou situací, které v průběhu dne (či noci) čelíte, vaše tělo spotřebuje jistou dávku vit. C k syntéze potřebných látek k jeho zvládnutí – správné metabolizaci. Dlouhodobý nedostatek pouze tohoto jednoho vitamínu, ať už z důvodu jeho neadekvátního přijmu ve stravě a/nebo jeho zvýšené poptávky, může vést dle řady studií mimo jiné k vyvolání generalizované úzkostné poruchy, depresivním projevům, chronickému únavovému syndromu, a dalším závažným zdravotním problémům fyzického i duševního charakteru.

Pouze pro doplnění, dále je vit. C zásadní pro syntézu mnoha dalších klíčových enzymů, jako například prolin hydroxyláza (důležitý pro syntézu kolagenu), lyzin hydroxyláza (rovněž syntéza kolagenu, ale také svalových buněk), gamma-butryobetain a 2-oxyglutarát (enzymy nutné pro hydroxylázu karnitinu), dále dopamin beta-monooxidáza (v syntéze noradrenalinu), a v neposlední řadě v syntéze oxytocinu (tzv. hormon lásky/důvěry).

Nejvyšší koncentrace vit. C najdeme právě v kůře nadledvinek (velmi důležité pro produkci katecholaminů a signalizaci stresové odpovědi) a ještě vyšší koncentrace v epifýze (šišinka mozková).

Podobně důležitá je samozřejmě řada dalších zmíněných a jiných látek, které velmi významně ovlivňují aktivitu tzv. stresové osy (hypotalamus-hypofýza-nadledvinky).

Samotná stresová odpověď přitom představuje mohutnou informační kaskádu, která se zde evolučně formovala snad miliony let, a která ve finále nabývá povahu endokrinní (aktivace adrenokortikotropního hormonu v mozku – posléze katecholaminů v kůře nadledvin), nervovou (aktivace sympatického nervového systému a produkce různých neuromodulátorů a neuropřenašečů), imunitní (působení řady prozánětlivých cytokinů a interleukinů, které dále působí mj. imunosupresivně, tedy potlačují imunitní odpověď), přičemž všechny tyto dráhy se vzájemně prolínají a ovlivňují.
Velmi spletitým a komplikovaným vztahem mezi těmito procesy se dlouhodobě zabývá samotný obor psychoneuroimunologie, resp. psychoneuroimunoendokrinologie.

Tolik tedy stručný teoretický úvod do fenomenologie stresu.

Všichni postrádáme svou denní dávku stresu

Je všeobecně známo, že optimálnífungování lidského těla je po všech jeho stránkách každou vteřinu zajišťováno vzájemnou spoluprací paradoxně působících sil/energií/mechanismů …
Geniální a velmi nadčasový psycholog 20. století Carl Gustav Jung ve svých knihách často zmiňuje paradoxní podstatu lidské existence, když píše, že „ve dvou protilehlých silách, které jsou vzájemně v rovnováze, tkví ten největší potenciál energie“.

Při každém pohybu se nějaké svaly napnou, jiné relaxují, včetně svalu srdce působením systolického a diastolického tlaku. Většina hormonů působí kontra regulačně, čímž vzájemně hlídají svou optimální hladinu a tím i hladinu důležitých tělesných funkcí (např. hladina krevního cukru). Naše buňky si tímto principem prostřednictvím iontů a vedení nervového vzruchu zajišťují tzv. klidový membránový potenciál.
V rámci působení stresu a odpočinku jsou tyto dva mechanismy v lidském těle v širším významu nejčastěji reprezentovány aktivací tzv. sympatiku (část autonomního nervového systému odpovědná za nabuzení) a parasympatiku (část odpovědná za uvolnění a relaxaci). Slovo autonomní znamená nezávislé na naší vůli. To znamená že jak stres, tak především odpočinek nelze svou kognitivní vůli vynutit, lze jej pouze umožnit – navodit daným prostředím, různými aktivitami či technikami, k tomu směřujícími pro daného jedince.

Z pohledu optimálního fyzického i duševního zdraví je však zajímavé, že nejen tyto dva proti sobě stojící mechanizmy nenacházejí svou *rovnováhu v pomyslném středu, ale spíše mírně ve prospěch sympatika, tedy nabuzení. To dá asi logiku, evolučně se vždy oplatilo být spíše bdělý a nabuzený než spíše v útlumu. Proto také řada živočichů v přírodě stále spí střídavě pouze na jednu hemisféru, čímž se chrání před různými okolními hrozbami. Ideální rovnováha je v tomto případě vždy mírně nakloněná.

*Společenské vědy používají pro označení rovnováhy termín ekvilibrium, kterým popisují rovnovážný stav mezi dvěma protichůdnými silami. Ekvilibrium je přitom často považováno za žádoucí stav, o který bychom měli v různých aspektech života (výživy nevyjímaje) usilovat.  
Americký lékař, biolog a teoretik komplexity Stuart Kauffman argumentuje, že myšlenka ekvilibria a jakési absolutní rovnováhy platí pouze v případě mechanických, jednoduchých a předvídatelných systémů, jakými jsou například pračka, kuchyňské spotřebiče či jiné předměty na vašem stole, které nijak neinteragují s okolím.
Naopak, v případě systémů komplexních a dynamických, které v nejvyšší možné míře reprezentuje právě lidský organismus na vrcholu své evoluce, je tato situace velmi vzdálená. Ty totiž vyžadují určitou míru volatility (nahodilosti), stresu, a především neustálý tok podnětů a informací, které je udržují v chodu a optimálním provozu!
Jako ekvivalent rovnováhy pro systémy mechanické tak Kauffman navrhuje termín vyváženosti různých protichůdných sil pro systémy komplexní a vzájemně provázané. Ty pak nabývají vždy jiného optimálního poměru, v závislosti na daném systému (jedinci), času a prostoru ve kterém působí. Jinými slovy, každého optimální míru (nejen) stresu a poměru mezi stresem/odpočinkem je potřeba soudit jinou měrou, a čím hlouběji k danému jedinci jdeme, tím méně platí jakékoliv obecnosti.  

Kanadský endokrinolog a chemikHans Seyle tak přibližně v polovině 20. století rozpracovává teorii stresu a přichází s rozdělením na tzv. eustres (hodný) a distres (špatný), který má vyjadřovat určitou příznivou, resp. nežádoucí míru stresu.
Ačkoliv se tyto pojmy dodnes s oblibou využívají, hranice mezi nimi je v praxi neostrá, či spíše žádná neexistuje. Mechanismus stresu tvoří jeden souvislý reliéf, přičemž zásadní je individuální schopnost jedince se na daný stresor adaptovat či nikoliv, což je evolučně (darwinisticky) v podstatě základní konstantou našeho přežití.

Tak či onak, jistá dávka stresu tvoří nedílnou a zcela klíčovou součást našeho života.
Jakýkoliv organický a komplexní systém v přírodě, který je svými prvky vzájemně provázaný, nutně a nevyhnutně potřebuje určitou (individuálně danou) dávku stresu, který ho doslova udržuje v provozu a podněcuje jeho další vývoj a růst.
Jak zmiňuje Kaufmann, podstatnou chybou vývoje našeho intelektuálního myšlení je, že mnohé z těchto nahodilých a náhodných jevů jsme se naučili vnímat jako á priori negativní a potenciálně velmi rizikové. Jen málokoho zprvu napadne, že bychom z této nejistoty mohli těžit.

Vzato čistě prakticky, díky jisté dávce stresu se vlastně každé ráno probudíme prostřednictvím změny světla a teploty prostředí, čímž se nastavuje náš denní (cirkadiánní) rytmus. Hned po ránu nastává tzv. odpověď kortizolu na probuzení (CAR – cortisol awakening response), která znamená zvýšení kortizolu o přibližně 38-75 %, přičemž svého maxima dosahuje přibližně 30-45 minut po probuzení. To je přesně ten čas, který je *nejnevhodnější pro váš první šálek kávy, cigarety, či jiného stresoru, který vás vyhazuje do poměrně vysokých hladin stresu.

A pakliže jste si v průběhu dne neužili dostatek stresujících událostí, pokračuje tato naše přirozená poptávka po stresu i večer ve snaze jej (uměle) vyhledávat či vytvářet – pustit si válečný film nebo horor, nebo nějaký horor či válečné drama ve svém okolí vytvořit. Za jiných okolností k tomu asi moc lidí netíhne. Zrovna tak se člověk na filmy o hladu, chudobě a válce dívá exkluzivně v pohodlí domova, sytý a v pocitu bezpečí. Jinak by to nešlo. Lidé tak často touží po pohodě, aby nakonec zjistili, že je to vlastně nuda. Je to paradox, který však ve světle našeho výchozího evolučního nastavení aspoň trochu dává smysl – čím více jsme sytí a v bezpečí, tím více toužíme a poptáváme (umělý) stres a nebezpečí. Ale ideálně jen na chvilku, dokud nás to „baví“, či spíše stresuje tak akorát.

V praxi je to zřetelné také u seniorů – jakmile se v určitém stádiu přestanou hýbat (třeba z důvodu dlouhodobé hospitalizace) a vystavovat se určitým nahodilým podnětům, jde to s nimi prudce z kopce. Jak se ve své knize zmiňuje prof. Kolář, u seniorů nad 70 let představuje už několikadenní hospitalizace v nemocnici ohromné riziko, že už se nikdy nevrátí do normálního života.

Jinými slovy, jak chronický nadbytek, tak ale i dlouhodobý nedostatek stresu jednoznačně vede k urychlené dekompozici všech živých komplexních organismů.

*problém mnoha klientů je rovněž ten, že jejich cirkadiánní rytmy jsou o dost posunuté oproti přirozenému nastavení dle denního světla a teploty. V čase, kdy vstávají do práce tak jejich vnitřní hodiny ještě pravděpodobně spí, a proto to po ránu nedávají bez kávy (či jiných stimulantů), kdežto skutečně probouzet se začnou až někdy kolem 10 hodiny (vzato ryze empiricky).

Tuto úvahu kritické důležitosti nahodilých stresorů dalekosáhle (filosoficky, ekonomicky, biologicky, antropologicky, a nakonec i matematicky a statisticky) analyzuje a shrnuje prof. Nassim Nicholas Taleb ve své knize Antifragilita (též autor průlomové publikace „Černé labutě“). Ten vůbec neváhá označit za jednoho z hlavních viníků dnešní pandemie obezity právě absenci stresorů v podobě hladu, teplotních změn (chlad), určité dávky nahodilosti a nepravidelnosti v jídle, a v neposlední řadě nutnosti vynaložit k obživě jistou dávku fyzické námahy.
 
Velmi příznačně se také mnoho moderních civilizačních nemocí zvykne označovat také jako „nemoci z nadbytku“ – tedy na jedné straně nadbytku energie (a její centralizace v podobě vysokých krevních tuků, glukózy, tlaku, cholesterolu …), nadbytku možností a výběru všeho … a na straně druhé absence limitů – schopnosti si adekvátně vybrat a především se umět vhodně omezit.

Omezení, které nám historicky vždy nastavovala příroda(omezenost vstupních zdrojů a úrody, nedostupnost některých zdrojů obživy v určité období, tedy sezónnost a lokálnost, atd.), si dnes v tom lepším případě opět musíme vytvářet (uměle) sami, pakliže chceme v čemkoliv uspět. Použít aplikaci, která nás upozorní, že jsme zase v „červených číslech“ protože jsme to přepískli ve prospěch nějaké oblíbené (makro)živiny, že jsme se dnes málo hýbali či odpočívali, jako bychom sami sebe už vůbec neznali a nevnímali (?).
Tak či onak, pokud naší moderní společnosti něco skutečně chybí, tak je právě nedostatek nedostatku, který nás (za optimálního působení stresu) žene vpřed. Celá středověká kultura nás vlastně učí, že důmysl se rodí z hladu (artificia docuit fames), a zdrojem inovací vždy byla nadměrná energie vynaložená v reakci na dílčí neúspěch, neboli že matkou vynálezu byla realizována nutnost.

Z praktické spolupráce s mnoha klienty ve výživovém poradenství lze říct, že tu největší svobodu člověk skutečně zakouší v tom nejtěsnějším omezení na jeho skutečné potřeby a přání, nikoli potřeby a přání jiných subjektů, které mu jsou vnucovány.

Od mýtu ke vědě
 
Samotný princip pozitivního působení malé dávky stresu, resp. krátká expozice nějakému významnějšímu stresoru je empiricky známá už tisíce let.

Tradovaná je napříč mnoha obory legenda o pontském králi Mithridatésovi VI., který, když se po atentátu na svého otce musel skrývat, zajistil si ochranu před cizí otravou tím, že postupně polykal stále větší dávky tehdy používaného jedu, které však pořád nebyli smrtelné (o tom jak k oné „přiměřené dávce“ došel se už legenda nezmiňuje). Když pak chtěl spáchat sebevraždu, takto získaná „imunita“ mu poněkud zkřížila plány, a nakonec musel požádat jistého vojáka, aby jej sprovodil ze světa mečem.

I když je výše uvedený příběh velmi iracionální, staré mýty jako tento necílí do naší šedé kůry mozkové, ale spíše tradují poselství určitého důležitého principu, který by měl být udržován.
Výrazem mithridatismus tak bylo po mnoho století (někde je tento termín stále využívaný, například v toxikologii) označováno působení malých dávek určité látky, která postupně vede k imunitě vůči dávkám větším.

Tento proces expozice malým dávkám stresorů se později včlenil do mnoha náboženských či obřadných rituálů, až našel jistou paralelu v dnes velmi sofistikovaných metodách, jakým je třeba i očkování, kdy malá dávka oslabených bakterií stimuluje imunitní systém, kdežto vysoká dávka má kvalitativně jiný účinek, vyvolává chorobu.

Později se tento jev vžil do moderní medicíny a farmakologie pod názvem hormeze. Termín hormeze byl do oficiální vědecké terminologie včleněn v roce 1888 německým toxikologem Hugem Schulzem, který zpozoroval, že malé dávky jedu stimulují množení kvasinek, zatímco velké jim škodí.

Princip hormeze lze dokumentovat také na příkladu výskytu leukémie u osob, které přežily bombardování Japonska. Incidence (výskyt) leukémie u osob, které byly zasaženy jen malou dávkou radiace, byla nižší než u kontrolní populace a se stoupající dávkou dále klesala, a teprve při vyšších dávkách se trend obrátil a incidence začala lineárně stoupat. Vysvětlení tkví v tom, že radiace má dva různé efekty. Nízké dávky stimulují a zvyšují výkon biosystému, který opravuje různá poškození DNA, vznikající převážně samovolně při buněčném dělení, ale jen v malém procentu v důsledku záření. Při vyšších dávkách záření naopak množství poruch DNA vlivem radiace stoupá, zatímco aktivita reparačního biosystému je potlačena. /převzato ze zdroje/.

Přibližně ve třicátých letech minulého století začal zájem o hormezi a její prestiž ve vědeckých kruzích pozvolně upadat, neboť si někteří jedinci začali chybně zaměňovat hormezi s homeopatií. Jde patrně o velký omyl, neboť se jedná o velmi odlišné a oddělené jevy. Zatímco spolehlivé vědecké (standardizované a objektivní) důkazy o účinnosti homeopatie víceméně nemáme, v případě hormeze je tomu přesně naopak, a její působení je vědecky i empiricky velmi dobře zdokumentováno v mnoha různých kontextech (nejčastěji v kontextu cvičení, pesticidů, antibiotik, či epigenetických vlivů).

V mnoha případech, jakými jsou právě například cvičení, expozice prudkému chladu či teplu, částečné hladovění, kalorická restrikce či intenzivní mentální vypětí tak můžeme hovořit o jistém druhu traumatického poškození (tkáně, struktury, systému), který však ve výsledku může vést také k jeho růstu a zesílení. Psychologie pro tento jev používá pojem posttraumatický růst, totiž že trauma vyvolaná stresem nemusí nutně vést jenom k posttraumatické poruše (tzv. PTSP), je-li správně pochopena a uchopena, může vést k významnému *posílení nositele a adaptaci na vyšší úroveň.

*V případě této subjektivní schopnosti adaptovat se na daný stresor a adekvátně na něj odpovědět se ve fysiologii, evoluční biologii či medicíně pracuje zejména s pojmy jako resilience (znamená schopnost odolat poškození, vydržet ho, doslova přežít), a antifragilita (tato teorie jde ještě dál a označuje vyšší stupeň adaptability, kdy je stresor využít ve prospěch komplexního systému k jeho posílení a zlepšení vlastností a funkcí. Subjekt vystaven stresu ho nejen že přežije, stane se dokonce silnějším a komplexnějším).
Důležité je pouze okrajově zmínit také velmi významnou roli subjektivní psychologie jedince v adaptaci na stres, tedy jeho výchozí nastavení vůči danému stresoru – jak jej čte a interpretuje (psychologie používá termíny jako percepce, kognitivně behaviorální schémata či moderně označováno také jako „mindset“), a v neposlední řadě roli roli genetiky a prostředí.


Stejný hormetický princip, i když vzato z jiného konce platí pro současně velmi diskutovaný problém antibiotické rezistence, tedy že latentní dávky antibiotik (z vody, půdy či konvenčních živočišných produktů) vedou postupně k adaptaci patogenních mikrobů na dávky větší, či dokonce jiné. Dle správy WHO zaviní v současnosti antimikrobiální rezistence vůči ATB v EU až přibližně 25 tisíc úmrtí ročně (údajně až 700 tisíc ročně celosvětově) na „běžné“ infekce.
Téže krmení dobytka nízkými dávkami antibiotik vede k jejich rychlému přibývání na váze, nebo jak je také známo, že pravidelné užívání antibakteriálních mýdel vede k rychlejšímu množení se patogenních mikroorganizmů na kůži. To vše a mnoho dalšího „operuje“ na velmi obdobném principu.

Z důkladně popsaného uvedeného principu „optimální adaptace“, kdy ze stresu těžíme posunem na vyšší úroveň výkonnosti plyne také notoricky známá křivka superkompenzace, nebo také princip U-křivky, která symbolicky provází téměř všechny vlivy působící na lidský organismus v čase – sportovní zátěž, různé biologicky aktivní látky včetně mnoha doplňků stravy (vitamíny, minerální látky, antioxidanty, stimulanty, mikroorganizmy, atd.), a všech možných výživových, farmakologických či jiných intervencí.

Kolik je však ten „ideál“?  

Lidský mozek jako dokonalý stroj na kauzalitu i v tomto ohledu notně tíhne k exaktnímu vyjádření oné „super efektivní dávky“. Kolik je tedy „akorát“? Jak přijít konečně na kloub onomu „všeho s mírou“? Jak to poznat?

Umírněnost byla už od Aristotela jedna z hlavních ctností a pro řecké stoiky bylo znát tu správnou míru tím největším životním uměním.

Otázka přiměřené dávky tvoří jádro mnoha přírodních vědních oborů, jako farmakologie, farmakoterapie či toxikologie (důležitou roli zde hraje tzv. farmakokinetika a farmakodynamika dané látky), ale nakonec i mnoha společenských věd jako sociologie, psychologie, ekonomie.

Odpovědět na tyto otázky v absolutní rovině je jednak nemožné, zároveň však nežádoucí. Popírali bychom tím totiž základní princip fungování lidského těla, tedy změnu (význam metabolizmus v doslovném překladu z řečtiny dokonce znamená změna, nebo jinak meta-přes, balló-házím … tedy „přehazovat“, „přeměňovat“ … pro metabolismus tedy v nejzazším chápání žádný stav neexistuje).

I léky jsou testovány tak, aby jejich standardizovaná dávka fungovala u cca 60-70 % případů dané diagnózy (jak se s humorem říká, pokud daný lék nefunguje máte zřejmě jinou nemoc).

Ve farmakologii se na zhodnocení míry negativního účinku biologicky aktivních látek využívá mj. parametr zvaný terapeutický index. Ten značí poměr dávky, která už vyvolává nežádoucí účinky k dávce, která je potřebná na dosažení požadovaného účinku. Čím je tento terapeutický index vyšší, tím je daná látka technicky vzato bezpečnější, neb je vyšší rozmezí bezpečných dávek, které se můžou trefit na daný případ. Naopak, čím je terapeutický index nižší, tím hrozí větší riziko poddávkování či předávkování. Pochopitelně, mnoho farmaceuticky registrovaných léčiv má na rozdíl od volně prodejných bylin či doplňků stravy tento terapeutický index velmi nízký. Jinými slovy, i medicína se svými standardizovanými preparáty v mnoha případech pouze zkouší a věří, že se trefí. To si musíme chtě/nechtě připustit. Mnoho lékařů také předpisuje léky primárně podle toho, že už se jim v minulosti v daném případě osvědčili, a vycházejí tak do značné míry ze své empirie, nikoli á priori podle doporučení evidence based studie.      

Důležitým kritériem, které se nejen v této oblasti bere v úvahu je také tzv. risk/benefit ratio. Laicky řečeno, kam až si můžeme dovolit zajít a jaké riziko/negativní příznaky jsme schopni podstoupit/obětovat. Ani v tomto případě však nenajdeme nějakou jednotnou univerzální škálu či exaktní propočet, při kterém by se dalo spočítat, že 250 g čokoládových fondantů v neděli po obědě vám přinese za 2 roky o 50 % větší riziko obezity a diabetu II. typu v budoucnosti než kýženou slast teď v přítomnosti. Jak „risk“ tak „benefit“ jsou totiž velmi subjektivní veličiny a vždy záleží pouze na kontextu, v jakém o dané věci/látce/dávce … uvažujeme. Zrovna tak bolest naraženého kotníku bude při domácích úklidech velmi nesnesitelná a riziková dalšímu zranění, v případě důležitého sportovního utkání však půjde o totální banalitu, o které se ani nediskutuje. Znovu je to tedy o tom, že jak potenciální benefit, tak i případné riziko či nežádoucí účinky záleží vždy na daném kontextu, a měli by se posuzovat případ od případu. Čím konkrétnější a specifičtější případ je (neboli čím více do hloubky jdeme), tím více pojem obecného slábne.

Jinými slovy, ačkoliv zde máme mnoho nástrojů a pomůcek, jak vhodně aproximovat (viz v II. části tohoto článku), každý si svou „optimální míru“ nejen stresu, ze které bude profitovat a těžit musí najít sám, a vnímat její dynamický posun čase. Dnes může káva a intenzivní trénink vést k pozitivnímu nabuzení organismu a udržovat ho v správném chodu, už zítra však působením mnoha různých faktorů (spánek, regenerace, počasí, prostředí, hydratace) může stejný postup vést k přepětí, přetrénovaní, přetížení a kontraprodukci našich postupů.
Jak kdesi údajně řekl Thomas Jefferson: „Cenou svobody je oddání se věčné bdělosti“.

V II. části tohoto článku budou velmi konkrétně na podkladu řady studií popsány mechanismy působení hormeze na případech jako je třeba saunování, hypoxie, přerušované hladovění či užívání různých potravin a doplňků stravy (zelený čaj, káva, různé polyfenoly – EGCG, kurkuma, kvercetin, resveratrol, apod.). Jak chlad, teplo či cvičení, tak dokonce i pití zeleného čaje či užívání mnoha bylin a doplňků stravy přináší své benefity prostřednictvím působení hormetického principu, a tedy pouze za těchto podmínek (optimální míry jejich užívání) z nich také můžeme těžit.